číslo 30/2000
vychází 10. července

Zpět na obsah         

Téma týdne

OČIMA IVANA HOFFMANA A PETRA NOVÁČKA

Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Sváteční týden

Ivan HoffmanV uplynulém týdnu jsme opět nejprve oslavili příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje a vzápětí jsme si připomněli ztrátu jiného věrozvěsta, Jana Husa. Jak to jde dohromady? Víru nestačí pouze oznámit, je třeba ji také bránit, a to i za cenu krajní oběti. Křesťanství není pouze stav, který stačí nastolit, ale také proces, ve kterém je třeba obstát. Na konci druhého křesťanského tisíciletí je stále aktuální obojí. Říká se sice, že naše společnost je postavena na křesťanských základech, jenomže ty jsou hodně podemleté. O tom, jak nezávazně přistupujeme v praktickém životě k desateru, podávají svědectví každé noviny, kterékoli rozhlasové či televizní zprávy. Neexistuje taková etická či mravní norma, kterou bychom neuměli obejít, když se jedná o náš vezdejší prospěch, o náš osobní zájem. Pro většinu lidí se chyba, provinění či zločin stane chybou, proviněním či zločinem až ve chvíli, kdy jsou usvědčeni, nikoli ve chvíli, když se chyby, provinění či zločinu dopouštějí. Nepočítají s tím, že "Bůh to vidí", bez ohledu na to, zda je někdo usvědčí. Zde je důvod pro nový příchod Cyrila a Metoděje. Současně by ovšem věřícím prospělo, aby opět přišel Jan Hus. Víra mnoha věřících je mělká, formální a chybí jí to hlavní - žít pro bližního. Soustředěni sami na sebe jsou křesťané málo prospěšní společnosti. Neškodí sice, ale ani neprospívají. Pouze jsou. Jestliže ovšem nejsou prospěšní druhým, nejsou prospěšní ani sobě. Bez horizontálního vztahu k bližnímu není vertikálního vztahu k Bohu. Když to shrneme: Hus by ocenil Cyrila s Metodějem a ti by pak určitě ocenili Jana Husa. Měli jsme dva dny na to, abychom si to uvědomili. Další příležitost nemusí být až za rok. Máme ji třeba i dnes.

Zavážení paliva

Energetici jsou zvyklí pracovat 24 hodin denně, i ve svátek, proto obětavě zavezli palivo do reaktoru bez ohledu na to, že měli menší publikum. O slávu jim přece nejde, hlavní je, aby se občanům postarali o čistou a levnou energii. Spěch ovšem nevyvolává pouze nadšení, že se překračuje plán. (Palivo se podle harmonogramu mělo do reaktoru zavážet až za měsíc.) Spěch vyvolává také podezření. Pohled na vlak, který se sunul areálem Temelína od skladu k reaktoru možná přítomné energetiky naplňoval pýchou, ale mnoho lidí u televizních obrazovek při té nečekané podívané prožívalo zcela jiné pocity, mezi kterými nechyběla úzkost a strach. Experti na atomovou energii tvrdí, že ten strach je zbytečný. Věřme, že mají pravdu, bude-li provoz spuštěn, stejně nám nic jiného než víra nezbývá. Závěrečné dějství zprovozňování kontroverzního díla sledujeme v době, kdy sousední Německo přijalo plán na ukončení výroby energie z jádra, a v době, kdy paradoxně hrozí, že elektřiny budeme mít nejen víc, než potřebujeme, ale také že ji budeme obtížně vyvážet. Prvním signálem je rozhodnutí Rakouska nedovážet elektřinu ze zemí, které ji vyrábějí v atomových elektrárnách.

Čečenský Afghánistán

Petr NováčekMísto o válce hovoří ruští politici a média o "protiteroristické kampani". Záminkou k ní byly výbuchy obytných domů, při nichž přišlo o život mnoho nevinných Rusů. Z výbuchů byli obviněni Čečenci, do dnešního dne ale toto obvinění nebylo prokázáno. Zatímco k jiným akcím se čečenští polní velitelé hlásí, k těmto říkají, že s nimi nemají nic společného. A tak nelze vyloučit ani hypotézu, že za těmi masakry stály ruské tajné služby, že se vytvářela záminka k válce, aby Putinovi následná "odplata" vynesla popularitu a následné prezidentství. Těžko říct, zda všichni ti mrtví v Čečensku jsou obětí kampaně protiteroristické, anebo kampaně prezidentské. Objevují se zprávy, že při kampani umírá víc ruských vojáků než kolik jich umíralo ve válce s Afghánistánem. Rusko vede boj, který zjevně nelze vyhrát, protože Čečenci jsou nesmírně drsní a obětaví válečníci. To je Putinovi určitě jasné, válku už nepotřebuje, jeho problém není jak vyhrát, ale jak z "kampaně" vycouvat bez ztráty tváře. Na neštěstí pro většinu Čečenců, kteří válku nechtějí a třeba by se i smířili s ruskou okupací, jsou zde jejich bojovníci, kteří ztratili své blízké, kterým byly rozbombardovány anebo vyloupeny domy či znásilněny ženy. Mají jediný program - a tím je pomsta. Není náhodné, že bezprostředně po oznámení, že protiteroristická kampaň je u konce, okamžitě následují tvrdé údery partyzánů. Působí to dojmem, že se obávají, že Rusové odejdou a nebudou mít komu podřezávat hrdla. A to je dnes to jediné, co chtějí. Víc než svrchovanost, víc než svobodu. Před rokem čečenští politici nechtěli válku, dnes čečenští polní velitelé nechtějí mír. Putin zřejmě chápe, že kampaň může ukončit pouze kapitulací. Problém je v tom, že se ruští vojáci zřejmě nemají komu vzdát. Čečencům už totiž nejde o to je porazit. Už je chtějí pouze zabíjet. Smrtelná nenávist je to jediné, čeho ruská armáda rozbombardováním Čečenska dosáhla, a nejstrašnější na tom je důvodné podezření, že to několik politiků, generálů a představitelů zbrojařských firem vědělo dříve, než padl první výstřel.