Pondělí 17. 7. - Vltava -
20.30 hodin
Snění
a probuzení Hectora Berlioze
Autobiografickým
hudebním románem lze do jisté míry nazvat nejslavnější symfonické dílo
francouzského skladatele Hectora Berlioze (1803-1869). Řeč je o jeho Fantastické
symfonii, jejíž vznik byl vyvolán Berliozovým vášnivým láskyplným vzplanutím k
anglické herečce Harrietě Smithsonové. Ta se nakonec po neuvěřitelných
oboustranných citových peripetiích stala jeho manželkou; jeho Ofélií, jak ji
něžně také nazýval. Pro výjimečně senzitivního umělce, jakým Berlioz byl,
znamenala tato životní "epizoda" silný inspirační podnět, kterého se s
nebývalou tvůrčí intenzitou chopil. Na ve své době dogmaticky pojímaném schématu
orchestrální symfonie vystavěl fascinující hudební drama o příběhu své
nešťastné lásky: Fantastickou symfonii - Epizodu ze života umělcova (1830).
Průvodcem celého díla je imaginární umělec (Berlioz), který požije opium a upadá
do různých vidin a přeludů, v nichž se zjevuje jako utkvělá představa (idée fixe)
jeho láska (Harriet) dostávající bezpočet podob: od vášnivé a vznešeně krásné
až po ďábelsky pojatou a viděnou jako rejdící čarodějnici. Tím se také uzavírá
jakýsi prvý díl Fantastické symfonie. O rok později Berlioz přikomponoval druhý
díl, který měl příběh dopovědět a uzavřít, neboť v předchozí části byl
umělec - Berlioz opuštěn v okamžiku, když byl po své popravě vtažen do posmrtného
reje čarodějnic. Tímto pokračováním Fantastické symfonie se stalo lyrické
monodrama Lelio aneb Návrat do života (1831-1832). Zde je předchozí imaginární
umělec již ztělesněn postavou Lelia, který je současně také průvodcem celého
díla. Je zastižen těsně po procitnutí z opiového snu, kdy je vržen opět do
trýzní reálného života. Jeho láska, či sen, jej však nadále pronásleduje, a tak
když selhala droga, hledá útočiště v umění. Bere na pomoc své inspiraci
božského Shakespeara a rozmlouvá s jeho postavami z Hamleta (Horatio) a Bouře
(Miranda, Caliban, Prospero) a vytváří nové hudební scény, v nichž chce zapomenout
na svoje utrpení. Berlioz jde tak daleko, že v závěru monodramatu se identifikuje s
Leliem, to když začne udávat zpěvákům a hráčům v orchestru přesné
interpretační pokyny o svém dílu. Po doznění posledních taktů velké sborové
fantazie se opět vynořuje téma věčné a utkvělé představy umělcovy lásky -
nesmrtelné lásky...
Berliozův druhý díl
Fantastické symfonie, monodrama Lelio, je bezesporu ojedinělým a pozoruhodným dílem
pro svoji dramatickou a hudební koncepci, kdy spojuje melodram, sborové výstupy,
orchestrální plochy, ale i píseň s klavírem v jeden celek. Přestože Fantastická
symfonie se stala již pevnou trvalkou koncertních síní, nebude na škodu oživit si
celý Berliozův hudební příběh oběma díly tak, jak je za svého života mnohokráte
uváděl s úspěchem po celé Evropě.
LIBOR DŘEVÍKOVSKÝ |
