číslo 30/2000
vychází 10. července

Zpět na obsah         

Tipy ČRo


Pondělí 17. 7. - Vltava - 20.30 hodin

Hector BerliozSnění a probuzení Hectora Berlioze

Autobiografickým hudebním románem lze do jisté míry nazvat nejslavnější symfonické dílo francouzského skladatele Hectora Berlioze (1803-1869). Řeč je o jeho Fantastické symfonii, jejíž vznik byl vyvolán Berliozovým vášnivým láskyplným vzplanutím k anglické herečce Harrietě Smithsonové. Ta se nakonec po neuvěřitelných oboustranných citových peripetiích stala jeho manželkou; jeho Ofélií, jak ji něžně také nazýval. Pro výjimečně senzitivního umělce, jakým Berlioz byl, znamenala tato životní "epizoda" silný inspirační podnět, kterého se s nebývalou tvůrčí intenzitou chopil. Na ve své době dogmaticky pojímaném schématu orchestrální symfonie vystavěl fascinující hudební drama o příběhu své nešťastné lásky: Fantastickou symfonii - Epizodu ze života umělcova (1830). Průvodcem celého díla je imaginární umělec (Berlioz), který požije opium a upadá do různých vidin a přeludů, v nichž se zjevuje jako utkvělá představa (idée fixe) jeho láska (Harriet) dostávající bezpočet podob: od vášnivé a vznešeně krásné až po ďábelsky pojatou a viděnou jako rejdící čarodějnici. Tím se také uzavírá jakýsi prvý díl Fantastické symfonie. O rok později Berlioz přikomponoval druhý díl, který měl příběh dopovědět a uzavřít, neboť v předchozí části byl umělec - Berlioz opuštěn v okamžiku, když byl po své popravě vtažen do posmrtného reje čarodějnic. Tímto pokračováním Fantastické symfonie se stalo lyrické monodrama Lelio aneb Návrat do života (1831-1832). Zde je předchozí imaginární umělec již ztělesněn postavou Lelia, který je současně také průvodcem celého díla. Je zastižen těsně po procitnutí z opiového snu, kdy je vržen opět do trýzní reálného života. Jeho láska, či sen, jej však nadále pronásleduje, a tak když selhala droga, hledá útočiště v umění. Bere na pomoc své inspiraci božského Shakespeara a rozmlouvá s jeho postavami z Hamleta (Horatio) a Bouře (Miranda, Caliban, Prospero) a vytváří nové hudební scény, v nichž chce zapomenout na svoje utrpení. Berlioz jde tak daleko, že v závěru monodramatu se identifikuje s Leliem, to když začne udávat zpěvákům a hráčům v orchestru přesné interpretační pokyny o svém dílu. Po doznění posledních taktů velké sborové fantazie se opět vynořuje téma věčné a utkvělé představy umělcovy lásky - nesmrtelné lásky...

Berliozův druhý díl Fantastické symfonie, monodrama Lelio, je bezesporu ojedinělým a pozoruhodným dílem pro svoji dramatickou a hudební koncepci, kdy spojuje melodram, sborové výstupy, orchestrální plochy, ale i píseň s klavírem v jeden celek. Přestože Fantastická symfonie se stala již pevnou trvalkou koncertních síní, nebude na škodu oživit si celý Berliozův hudební příběh oběma díly tak, jak je za svého života mnohokráte uváděl s úspěchem po celé Evropě.

LIBOR DŘEVÍKOVSKÝ