Svět opery je názvem tak výstižným, že ho snad ani nelze přikrášlit. Můžeme na toto téma donekonečna disputovat a stále nevypovíme vše, co bychom chtěli. Každopádně je to opravdu svět sám o sobě, v okamžiku kdy přestoupíme práh této vesmírné šíře - tedy vstoupíme-li za oponu, vydáváme se na pouť jak do historie, tak do lidských osudů. Je zajímavé, že tento svět, zrozený evropskou renesancí, přestože přijal prostředky velmi nedivadelní, ať už se jedná o civilní současné kostýmy či hudební prostředky moderny tohoto století, stále si uchovává své renesanční jádro, stále jedná o lidském rozměru a citu. Stejně tak jako jeho nejznámější předobraz - mýtické antické divadlo, které bylo omylem znovuzrozeno poněkud jinak, než dokládají pozdější teatrologická bádání. Nicméně tak jako ve starém Řecku a v renesanční uměnímilovné Itálii, tak i dnes nabízí scéna vždy nějaký pravdivější, tragičtější, velkolepější, krásnější obraz té naší šedivé reality. Právě na divadelní scéně je zločin nejzavrženíhodnější, ale také i krása krásnější. Rozhlasové zprostředkování operních árií, byť ochuzeno o zrakový vjem, skýtá přesto věrný zvukový otisk scény. Nabízí nám hlas v té nejdokonalejší podobě - hlas nemůžeme vidět, cítit ani nahmatat - musíme ho slyšet. A pokud se jedná o hlas soudobé francouzské operní hvězdy Natalie Dessayové, dostáváme od opery vše. Kromě toho vstoupíte v nedělní operní půlhodince i do lidského osudu hvězdy Vídeňské státní opery.