Pomineme-li problémy s vysílacím schématem, jaký máte k rozhlasu vztah?
Veskrze kladný už odmalička. Vždycky, když jsem poslouchal rádio, bylo mi divné, kde ti muzikanti jsou, měl jsem pocit, že musí být uvnitř. Měl jsem proto před rozhlasem respekt - že se do takové bedýnky vejde celá kapela.

Vy jste v rozhlase působil už při vojně.
Ano, už tehdy jsem se tam seznámil se Zdeňkem Svěrákem a Miloněm Čepelkou, kteří pracovali v Armádní redakci Československého rozhlasu. Ta sídlila mimo hlavní budovu rozhlasu. V hale měli piáno a my jsme tam s Čepelkou psali písničky. Svěrák v prvním patře nám to tiše záviděl a jednoho dne mě požádal, jestli bych nesložil písničky do jednoho rozhlasového pořadu. Tak v roce 1967 vznikla naše první společná písnička Strašidýlko Emílek.

Hudbě jste se zřejmě věnoval od dětství. Byly už tehdy předmětem vašeho zájmu písničky?
Odjakživa. Já jsem dokonce - což také souvisí s rozhlasem - zpíval v dětském rozhlasovém sboru doktora Bohumila Kulínského. Ve škole jsem se dopustil velké provokace. Jako primus třídy v hodinách hudební výchovy jsem měl zazpívat nějakou písničku. Předpokládalo se, že národní, ale já jsem se vzepřel a zazpíval jsem Ježkovu Ezop a Brabenec. Mám rád osu (nemyslím OSU, Ochranný svaz autorský, který nám vyplácí autorské honoráře, i když ten mám samozřejmě taky rád), tedy směr Hašler - Ježek - Šlitr. To byli giganti, kteří psali písničky pro lidi. Čímž nechci říct, že ostatní píšou pro velbloudy, ale složí třeba písničku pro zpěváka s velkým rozsahem a vy si můžete jen zabroukat kus fráze. Kdežto tito tři skládali písně, které si lidé mohou zpívat. Jsou pro nás velkými učiteli, snažíme se také psát srozumitelné písničky.

Pokoušel jste se už v době, o níž jsme mluvili, něco skládat?
Ne, skládat jsem začal až někdy v pubertě. Ale pamatuju si, jak jsem složil jednu ze svých prvních skladeb - naštěstí se nedochovala. Byli jsme na výletě po nějakých zámcích a mě to tak dojalo, že jsem napsal pár rozložených akordů a nazval to Dojem. Tak jako pan Fibich napsal Poem.

Poprvé jste se představil široké veřejnosti ve filmu Vrchní, prchni! jako skladatel a interpret písně Severní vítr. Zpíval jste veřejně už předtím?
Nezpíval, ani jsem to neuměl. Jen v rozhlase jsme dělali několik pořadů o pěti písničkách a tam jsem některé nazpíval. Ale nemělo to takový dopad jako Severní vítr. To je první písnička, kterou jsem zpíval ve filmu a hlavně skončila na nosičích. Došlo k tomu víceméně náhodou, protože tu písničku měl původně zpívat Pavel Bobek, jenže ten tehdy zpíval výhradně anglicky. Vrchní, prchni! byl prvním filmem režiséra Ladislava Smoljaka. On si ke všem záběrům pouštěl demosnímek, který jsem mu natočil, a nakonec přišel na to, že bych tu písničku mohl i zpívat.

Jako skladatel jste znám především z autorské dvojice se Zdeňkem Svěrákem. Psal jste a píšete i hudbu pro jiné interprety a textaře?
Sporadicky jsem pár věcí udělal, už jsem jmenoval Miloně Čepelku, a pak samozřejmě některé písničky s Karlem Šípem, když jsme natáčeli Šarádu. Ale devadesát procent veškeré mé hudby představují písničky s texty Zdeňka Svěráka a myslím si, že se nám daří. Napsali jsme čtyři písničky, které se dočkaly nejvyšší pocty - zpívají se u táboráků. Jsou to Dělání, Severní vítr, Není nutno a všem kraluje Holubí dům, který zpíval Jiří Schellinger. Kromě něj nám ovšem při výběru interpretů štěstí nepřálo. Jak už jsem řekl, začal jsem zpívat z nouze, ale mé písničky se paradoxně prosadily, až když jsem si je začal zpívat sám. Jednak odpadly starosti s tím, jestli se to interpretovi bude líbit, a taky si písničku můžu jako zpívající skladatel napsat tak, aby se mi zpívala dobře. Tím vzniká dojem, že jsem dobrý zpěvák, ale není to pravda.

Se Zdeňkem Svěrákem každoročně natáčíte pořad Hodina zpěvu. Jak ho připravujete?
Připravujeme ho celý rok, máme penzum osm nových písniček. Má to tu výhodu, že vždycky za dva roky vezmeme dvakrát osm písniček a vydáme cédéčko. Hodina zpěvu se vysílá většinou na Štědrý den a v lednu už mi Zdeněk přinese další text, někdy je už máme s předstihem připravené z minulého roku, jindy je zase píšeme na poslední chvíli. Jako mají herci zvyk, že před premiérou je kolega nakopne a řekne: "Breptej, potvoro!" a herec mu za to nesmí poděkovat, může mu maximálně říct: "Čert tě vem!", tak já nesmím říct větu: "Teď jdu do své pracovny vytvořit populární píseň." Potom sedím u prázdného papíru a nenapíšu nic, protože jsem to zakřikl. Většinou proto říkám, že si tam jdu uklidit. Někdy mám písničku hotovou za půl hodiny, někdy za odpoledne a jindy se s ní trápím třeba měsíc. Ale nesmí to na ní být znát. Zacitoval bych Jiřího Šlitra, který řekl: "Nejradši mám písničku, kterou právě dělám." Jakmile už máte písničku hotovou a lidé si ji zpívají, pámbu zaplať, ale už to není tak docela váš majetek.

Dříve jste vystupoval s Karlem Šípem v zábavném pořadu Šaráda. Jak se lišil váš podíl na její přípravě od spolupráce se Zdeňkem Svěrákem?
Do Hodiny zpěvu napíšeme společně osm nových písniček a Zdeněk k tomu napíše průvodní slovo. Šaráda pro mě jako pro skladatele byla méně autorským pořadem. Do každého dílu jsme psali jen jednu písničku, scénář připravoval Karel Šíp, takže se pro mě jednalo pouze o práci hereckou.

Na Hodině zpěvu se velkou měrou podílí dětský pěvecký soubor Sedmihlásek. Jak jste s ním navázali kontakt?
Potřebovali jsme děti, které zpívají neškoleně, jak jim zobáčky narostly, dovedou i zařvat. Hledali jsme tedy školní sbor a našli jsme Sedmihlásek, který působí při základní škole v Dejvicích, má asi sto členů, rozdělených do několika věkových skupin.

V Hodinách zpěvu se objevuje i vaše dcera Eliška. Vedete ji k tomu, aby se věnovala hudbě a zpěvu?
Rodičovi se těžko mluví o jeho dítěti. Eliška hraje na piáno a ve zpěvu splňuje to, co jsem říkal o Sedmihlásku - má normální civilní projev.

S písničkovými pořady vystupujete i samostatně. Čím nahrazujete původní spolupráci autorské dvojice na jevišti?
Naživo účinkuji celkem ve třech pořadech. Jeden pořad se Zdeňkem Svěrákem se jmenuje Není nutno. Sám vystupuju s Hodinou zpívání a pro dospělé s pořadem Severní vítr je krutý. V nich autorsky nenahrazuju nic, většinou jsou to písničky z autorské dvojice se Zdeňkem Svěrákem, jen je uvádím sám. Zdeněk pro to použil výraz "čtyřjediný". Písničky jsem napsal, sám si je zpívám, doprovázím se na piáno a ještě je komentuju. To mluvené slovo je nejhorší. Docela jsem proto uvítal rozhlasové Uhlířiny. Předtím jsem pracoval jen v televizi, kde můžete i mlčet a lidé vás vidí. To v rozhlase nejde a byla to pro mě výborná škola. Leccos jsem na svém projevu i vylepšil.

Se Zdeňkem Svěrákem vystupujete jak v Praze, tak i v dalších českých městech. Liší se nějak pražské a mimopražské publikum?
V Praze není problém potkat jakéhokoli populárního člověka v metru, kdežto třeba v Táboře jsou rádi, že jsme vůbec přijeli. Mimopražské publikum je vstřícnější. U dětí ovšem ten rozdíl odpadá. Je to vynikající a zároveň nekompromisní publikum, hned vám dají najevo, jestli se jim to líbí, nebo ne.

Na čem pracujete v této chvíli?
Neočekávejte odpověď: "Rozjel jsem tři muzikály, mimoto píšu patnáct písniček a navrch ještě sonátu." Budu rád, když zvládnu to, co jsem slíbil, třeba těch osm písniček do Hodiny zpěvu. Momentálně máme rozdělaných několik písniček, o nichž si v autě při cestě na zájezd povídáme, konzultujeme a přibrušujeme.