Daleké putování

Koprodukční francouzsko-švýcarský snímek Himálaj (Karavana) režiséra Erika Valliho se odehrává sice v exotickém prostředí, ale především se snaží přiblížit tamější mravy a zvyklosti, způsob uvažování i cítění, často odlišný od evropských očekávání. Zasazen do malebné tibetské přírody, těží z exotičnosti místa i zvláštností zvyků, v jeho dramatickém ustrojení však vnímám nesourodý náhled, odpovídající spíše západním vypravěčským konvencím (včetně pověstné záchrany v pooslední chvíli). Modelově naznačené reakce jednotlivých hrdinů určitě neprozradí vše o jejich duši a vnitřním světě. To by film nesměli natáčet Evropané. Přesto však mu nelze upřít autenticitu, podepřenou i tibetskou hudbou.

Etický i osobní svár dvou karavanních vůdců vrcholí nejen shledáním a spojením obou výprav po mnoha dnech trudné cesty, ale také sblížením obou věkově rozdílných, povahově však stejně paličatých mužů. Získáme ponaučení, že se nevyplácí podceňovat věkovité zkušenosti, byť by byly vykládány jako vůle bohů. Ovšem každý charismatický vůdce se v mládí chce bouřit proti vyznávaným a často svazujícím tradicím. Základní téma putování se stádem dobytka (směřuje z horských plání do úrodnějších míst, kde lze směnit přenášenou sůl za obilí) vychází z dávných westernových modelů, ale také z australského filmu Hřmící stádo. Staví jak na překonávání přírodních překážek (stržená část úzké cesty vinoucí se kolem strmé hory; sněhová bouře), tak na nejrůznějších konfliktech, jakkoli tlumených především smiřující přítomnosti mnicha. Strhující jsou ovšem podmanivé krajinné záběry, pusté nahnědlé pláně i zasněžené horské masivy, obraz neúrodné pouštní krajiny se střídá s pohledem na vodní plochu. I zpodobnění šlachovitých, neústupných lidí, rvoucích se o každodenní přežití, vykazuje potřebnou míru sugestivity. Eric Valli natočil film vymykající se běžným dobrodružným vyprávěnkám, nyní tolik okupujícím česká kina.