Na scéně Národního divadla zaujala na sklonku 50. let hra Františka Hrubína Srpnová neděle. Prázdninový příběh se odehrával na břehu jihočeského rybníka. Svým lyrickým laděním, zobrazením běžných lidských starostí, zájmem o různorodé lidské povahy výrazně přesáhl dobová ideologicky motivovaná dílka. Náhle byl zachycen všední svět, který přesto skýtal bezpočet konfliktů. Když Otakar Vávra chystal filmovou adaptaci hry, narazil na problém se scénářem. Hrubín na něm spolupracovat nechtěl, takže požádal režiséra divadelního provedení Otomara Krejču. Až příliš pozdě si uvědomil, že to byla chyba - scénář zůstal zatížen divadelní poetikou, herci odříkávali stylizované dialogy se stejnou vervou jako na jevišti - většinou je měli zažité právě odtud. Jenže při srážce s reálným prostředím ztrácely svou sílu. I Vávra sám uznal, že "film nevyšel tak sugestivně jako divadlo, protože stál na divadelních dialozích, které byly samostatným uměleckým dílem, nesly celou poezii příběhu a nebylo možné na nich mnoho měnit." Vávra se teprve učil vyslovovat se i obrazem, vést herce k jemnější, civilnější mluvě.

Natáčení bylo smolařské. Původní kameraman nedokázal postihnout tklivou atmosféru podvečerů v malebné jihočeské krajině (natáčelo se u rybníka Hejtman v blízkosti Třeboně, exteriéry v nedalekém Chlumu), vycházela mu tvrdá reportážní fotografie. Ale i po nahrazení zkušenějším Jaroslavem Tuzarem byly barvy příliš syté, až jakoby strakaté - nebylo divu: při setmění se scéna musela mohutně dosvětlovat, až si herci (sešla se tam špička s Vlastou Fabiánovou, Karlem Högerem a Jiřinou Šejbalovou v čele) stěžovali, že je příliš blízko umístěné refletory oslepují.

Když Vávrovi jednou Hrubín pokradmu poradil, že by měl vyprávění více spřáhnout s přírodním prostředím, ještě mu režisér plně neporozuměl. Teprve při jejich příští spolupráci přinesla tato poznámka své plody.

Otázka č. 3: (odpovědi zašlete najednou po 9. otázce - do 30. září na adresu: Týdeník Rozhlas, Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 nebo na e-mail: Tydenik.Rozhlas@cro.cz)