Jacques Aubert byl současníkem Rameaua a Leclaira. Narodil se v roce 1689 v Paříži a byl nejnadanějším synem v rodině houslistů. Jeho učitelem byl známý francouzský houslista Jean-Baptiste Senaillé, který významně přispěl k vývoji houslové techniky v prvních desetiletích 18. století. Když bylo Aubertovi třicet let, vstoupil do služeb Louise-Henriho, vévody z Bourbonu a prince z Condé. V roce 1728 se stal koncertním mistrem operního orchestru a toto místo zastával až téměř do své smrti v roce 1753. Kromě sonát a koncertů komponoval také hudbu k baletům, "divertissementům" a komickým operám. Jeho šest koncertů pro čtvery housle, violoncello a basso continuo op. 17, vydaných v roce 1734, patřilo k vůbec prvním skladbám tohoto žánru, které ve Francii vyšly tiskem. Tak jako mnozí z jeho současníků, byl i Aubert ovlivněn italským stylem. Na slavných pařížských "Concerts spirituels", kde více než deset let vystupoval jako sólista, se seznámil s hudbou italských mistrů. V úvodních větách zmíněných děl op. 17 vzdal hold benátskému sólovému koncertu, jehož třívěté schéma převzal od Vivaldiho. Ostatní věty vykazují vesměs znaky francouzské dvorské elegance s její oblibou tanečních rytmů. Okouzlujícím příkladem Aubertova koncertantního stylu je čtveřice koncertů op. 26 z roku 1739, v níž je uplatněna struktura vět "sonáty da chiesa". V těchto skladbách, psaných rovněž pro čtvery housle, violoncello a basso continuo, jsou italské a francouzské rysy smíšeny rovnoměrněji. Téměř zcela ve francouzském stylu jsou pak neseny Aubertovy "symfonické koncerty" - tak nazýval své skladby ve formě suity pro housle, flétny a hoboje. V předmluvě k této sbírce z roku 1730 však poznamenává, že suity nemusí být chápány pouze jako komorní tria, ale mohou být interpretovány také jako orchestrální díla. A právě tuto podobu si pro svou nahrávku dvou suit zvolil proslulý anglický soubor Collegium Musicum 90, řízený houslistou Simonem Standagem, v jehož podání budeme v dnešním pořadu Musica antiqua Aubertovu hudbu plnou šarmu poslouchat.