Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady - tedy válčení - s plánem, který Jiří nabídl Evropě? (Mám na mysli projekt nadnárodní mírové organizace všech křesťanských států.) Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj program? Ne. On jenom řešil jeden takový věčný lidský problém. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení: Má smysl mír za jakoukoli cenu? Těžká otázka, že? Jiřík si na ni odpověděl takto: Ne! Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl (na rozdíl od husitů) svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich, neboť svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd. Hledal mír, ale nalezl válku. Nechtěl ji. Ale nelekl se jí. Pius II. dal Vratislavanům rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské nařízeno bude. V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Slezská metropole se stala hlavní nadějí katolického světa. Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě Říma obzvláštní laskavostí (jejich pánu, tedy Jiřímu, na truc), a dokonce ruší mírovou smlouvu mezi Vratislaví a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě království se však toto město nepustilo. Důvod? Zásluha patří jejich duchovní hlavě, biskupu Joštovi. Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali. Tento Jošt byl však rodem nikoli Lucemburk, ale Rožmberk. Narodil se jako syn Oldřicha z Rožmberka. Z otcovského paláce si odnášel zálibu v pohodlí a přepychu. Ze všeho nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup prozrazovala jeho mlsný jazyk. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý. Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně - zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr (což byla tehdy drahocenná pochoutka, dovážená ze zámoří) vydal pan Jošt z Rožmberka ročně několik tisíc grošů. Důstojný pan Jošt však neochutnával pouze lahodné krmě, sem tam si smlsl i na krásných ženách. Jediný člověk, na kterém Jošt neskrblil, byl prý on sám. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. A pokud šlo o spor s kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími kališníky, tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, aby se smířil s českým králem. Katolíci požádali svatého otce, aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Zdali jí dal papež přednost? Nedal.