číslo 32/2000
vychází 24.
července
Témata týdne
Co vydrží Ústava?
Jak se dalo čekat, prezident republiky podal k Ústavnímu soudu stížnost proti volebnímu zákonu. Podle prezidenta zákon narušuje poměrný princip voleb, účelově znevýhodňuje koalice a formální hranici pěti procent hlasů nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny fakticky zvedá na deset procent. Místopředseda sněmovny a ODS má za to, že prezident se nedokázal smířit s tím, že věci mohou být jinak, než si sám přeje, a jeho ústavní stížnost proto považuje za politicky motivovaný krok. Pod tímto zorným úhlem bude velmi zajímavé sledovat osud jiných dvou zákonů, které mají též našlápnuto směrem k Ústavnímu soudu. Předně jde o novelu zákona o sdružování v politických stranách, jež sice zprůhledňuje financování stran, ale zároveň finančně zvýhodňuje strany parlamentní před neparlamentními, čímž je porušen princip volné soutěže podle článku 5 Ústavy. Za mandát se teď totiž bude ze státní kasy pobírat místo půl milionu celý milion, avšak za získaný hlas jen 30 a ne dosavadních 90 korun, přičemž strany s méně než pěti procenty získaných hlasů (dosud s méně než třemi) nedostanou za volby ani korunu. Dalším adeptem na jednací číslo v podatelně Ústavního soudu je novela zákona o České národní bance. Podle Ústavy jmenuje prezident členy Bankovní rady ČNB včetně guvernéra (čl. 62, k), hlavním cílem ČNB je péče o stabilitu měny (čl. 98) a NKÚ kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu (čl. 97). Jestliže je novela zákona o ČNB s těmito články Ústavy výslovně v rozporu, pak buďto poslanci Ústavu neznají, nebo jí pohrdají, anebo ji smluvně opoziční strany prostě chtěly obejít, nemajíce v Senátu ústavní většinu potřebnou pro její změnu. Senát má v případě novely zákona o ČNB příležitost rehabilitovat se jako ústavní pojistka. Možná ale, že některým politikům, ač právně vzdělaným jako Ivan Langer, by se jeho postup také zdál politicky účelový
Roztomilá příhoda
Minulý čtvrtek přinesly Lidové noviny tklivou fotografii osiřelé hlavní síně Poslanecké sněmovny. Poslanci se rozjeli na prázdniny, i když někteří ještě nechtěli. Pan prezident totiž vrátil parlamentu svrchu zmíněnou novelu zákona o sdružování v politických stranách. Ne že by hrozilo nebezpečí, že sněmovna nedá dohromady přinejmenším 101 hlas a prezidenta jako prakticky vždy nepřehlasuje. Problém byl s termínem hlasování, protože příští řádná schůze sněmovny se uskuteční až v září. Jindy by měsíc sem, měsíc tam nerozhodoval, leč letos v listopadu se budou konat volby do krajských zastupitelstev a do Senátu a strany na ně potřebují včas sehnat peníze. K jejich smůle však banky stranám nechtějí půjčovat, dokud nebude definitivně schválena inkriminovaná novela a nebude zřejmější, komu půjčit lze a komu raději ne. Situace byla tak prekérní, že kluby ODS a čtyřkoalice byly pro svolání mimořádné schůze sněmovny na minulý pátek či sobotu. Nějak to ale nevyšlo a pod vousy se nakonec smáli jen sociální demokraté: těch zhruba 180 milionů nájemného z Lidového domu, které kdysi nechal obstavit Klausův druh Kočárník a nyní doputovaly na jejich účet, jim určitě přišlo vhod.
Obrana jako útok?
Svět je z bezpečnostního hlediska nebezpečně uspořádán tak, aby v případě jaderného deště zmokli všichni. Jakmile Američané přemýšlejí o vlastním deštníku, vyvolává to v Rusku a v Číně paniku. Když totiž americká protiraketová obrana bude fungovat, jaderné zbraně, co by nástroj odstrašení, budou dalším velmocím k ničemu. Mohou si je posílat pouze mezi sebou. Filosofie vzájemného odstrašování, které jsme kdysi uvykli, je ohrožena. Otázkou ale je, proč by vlastně měla platit, proč mají miliardy obyvatel této planety vnímat jako záruku své bezpečnosti to, že několik nukleárních prezidentů drží prsty na srovnatelně nebezpečných spouštích a tudíž ji nikdo nezmáčkne. To, co je ohroženo, není strategická rovnováha, ohroženo je ve skutečnosti trvání absurdního stavu, kdy normální je se bát. Jestliže Američané od hesla "nejlepší obrana je útok" směřují k myšlence, že "nejlepší obrana je obrana", zní to civilizovaněji, než Putinovo prohlášení v Číně, že na obranu budou strategicky partnerské Rusko s Čínou reagovat. Útokem? Když pak Putin ze Severní Koreje vzkazuje, že tato země míní k "mírovému výzkumu vesmíru" používat jiných raket, než vlastních, tím pádem že nebude pro Ameriku žádným nebezpečím, čertovo kopýtko se vyjevuje ještě zřetelněji. První problém je zřejmě v tom, že ne každá země má k dispozici 60 miliard dolarů na protijaderný deštník. Pak je zde problém druhý, že totiž žádná z jaderných velmocí nepřichází s iniciativou zlikvidovat to, kvůli čemu se Američané rozhodli zmíněné peníze investovat. Proč pak Putin nenavrhuje úplné odzbrojení, a to všech a okamžitě? Zřejmě proto, aby Rusko svým jaderným arzenálem mohlo ostatní svět i nadále přesvědčovat o své důležitosti, jinak řečeno vydírat. Pak ale ten americký deštník vůbec není špatný nápad.