Z přednášky PhDr. Věry Menclové vyjímáme: Když se řekne počátek novočeské literatury nebo obrozenská literatura, a zeptám se na ženskou spisovatelku, tak vás asi každého napadne Magdalena Dobromila Rettigová. Ale už před Rettigovou jsme měli autorku, která byla ve své době poměrně známá, velmi vážená, její knížky se vydávaly u významných nakladatelů, a psala do obrozenských časopisů. Byla to dcera obyčejného řemeslníka z Vyšehradu, jmenovala se Josefa Pedálová, ale protože poměrně brzy vstoupila do kláštera alžbětinek, je známa jako sestra Marie Antonie. Vstoupila do povědomí tehdejší doby, tzn. tak do začátku 19. století, a proslula tím, že se stýkala s plejádou významných obrozenců, s Jungmannem, Vinařickým, Chmelenských, Čelakovským.

Marie Antonie měla jeden vzácný dar - smysl pro humor. My ji známe především z dopisů Kamarýtovi a Čelakovskému, kde píše například: "Já mám taky hodně práce, ale s vařečkou místo s perem." U alžbětinek v klášteře Na Slupi totiž vedla klášterní kuchyni. Když měla čas, překládala. Přeložila třeba životopis sv. Alžběty, a psala různé nábožensky zaměřené spirituální verše, poměrně populární, a byly to i verše, které měly velmi aktivní, vlasteneckou notu. Sabina napsal o Marii Antonii velká slova uznání, jako o autorce i jako o člověku.