Čtvrtek 3.
srpna 2000 17.00 hodin
Benefice pro Ladislava Peška
Jako tříměsíční nemluvně jsem se objevil na scéně. V
kočárku, v Pikové dámě. Rodiče denně hráli, a když nevěděli, kam se mnou,
strčili mě k nápovědovi do boudy. Viděl jsem spoustu her. Dozvídal jsem se víc,
než má dítě vědět o lidech. Často jsem viděl tatínka jako hrdinu a maminku jako
čisté dívčí stvoření, kterému ubližují. Bál jsem se. Lála Pešek, dítě
ze staré herecké rodiny, hrál v brněnské divadelní společnosti u níž působili
jeho rodiče Ladislav a Ema Pechovi, všechny dětské role a vystupoval dokonce i s
Eduardem Vojanem. Na divadelní kariéru však vůbec nepomýšlel. Studoval na obchodní
škole a teprve v posledním prázdninovém létě, před nástupem do solidního
zaměstnání v papírnickém obchodě, zvítězila rodinná tradice a přirozený talent.
Kdepak obchod - brněnská konzervatoř! Výrazně na sebe upozornil už za studií a po
několika úspěšných sezonách v Zemském divadle v Brně přišla v roce 1929 nabídka
z Národního divadla. A tak v devětadvaceti letech začala jeho spolupráce s
náročným K. H. Hilarem, s obdivovaným a milovaným Jiřím Frejkou, s Karlem Dostalem.
Na sklonku života o těchto režisérech a jejich přístupu k divadlu velmi podrobně a
zajímavě vyprávěl v memoárech Tvář bez masky, které známe i z rozhlasové verze.
Z Peškových nejslavnějších divadelních rolí si v benefici připomeneme z
archivních snímků otroka Pseudola, (hrál ho ve Frejkově režii ve válečném roce
1942 a byl to jeden z jeho největších úspěchů), Chlestakova, Vocilku, Polonia,
Čapkova Tuláka a ovšem Archie Rice z Osbornova Komika, slavného Radokova představení
z roku 1957.
Když bylo Ladislavu Peškovi osmdesát, zeptal se ho jeden novinář: Vaše
životní krédo? A dávno už bělovlasý starý pán odpověděl s úsměvem: I
když přibývalo let, snažil jsem se nepropadnout nečinnosti, skepsi, omrzelosti a
vnitřní prázdnotě, která člověka hubí. Myslím, že mládí si musí člověk
podržet až do smrti, když chce lidem dávat radost. |