Je příjemné probírat se historií nejzajímavějších folkových a country písniček naší éry. Skoro u každé z nich přilétne historka, zážitek nebo vzpomínka. Ale ty úplné začátky folkové a country hudby v šedesátých letech nebyly nijak lehké.

Spíše po jazzových pódiích se osaměle prodíral Spirituál kvintet. Pak tady byli Rangers, Greenhorni, Skiffle Kontra a dost. Na Karlově mostě zpívali první písničkáři. Potom se zlomila sedmdesátá léta, pro národ ne moc příjemná, ale pro folk a country (snad právě proto) dobrá. Vznikaly desítky kapel a všechny se hrnuly třeba do Malostranské besedy, první stálé mekky téhle muziky. Šestkrát v týdnu tu bylo vyprodáno a tady začínaly pozdější hvězdy: Marsyas, Taxmeni nebo Toronto. Toronto rovná se Brontosauři, protože jednoho normalizačního dne přišel zákaz používat v názvech kapel cizojazyčná slova a město v Kanadě určitě cizojazyčné bylo. Taky bylo od toho dne zakázáno zpívat anglicky. To obzvlášť potěšilo bluegrassové a country muzikanty, ale na druhé straně to nechtěně pomohlo vyniknout mnoha skvělým českým textařům.

Skupina Toronto nebo chcete-li Brontosauři se skládala z basisty Petra Zadiny, zpěvačky Zdeny Toskové, později Tichotové a dvou bratrů Nedvědů. Kdokoliv na naší hudební scéně snad nedokázal k sobě přitáhnout tolik příznivců a zároveň také odpůrců. Trochu o tom vypověděl pozdější strahovský koncert obou Nedvědů.

Dnes už je to o něčem jiném, každý z tehdejších Brontosaurů se vydal na sólovou dráhu. Ale tenkrát v letech sedmdesátých a osmdesátých to byly právě brontosauří písničky, které spojily nejmladší trampskou generaci, nemyslící teď už na kovboje a tuláky, ale spíš na záchranu přírody, kamarádství a soudržnost. A vzápětí to zpívání začalo ten trampský rozměr přesahovat. Neříkejte, že neznáte Hejna včel, Tulácký ráno, Valčíček, Na kameni kámen nebo Stánky.