Cestování

K létu patří dovolené a k dovoleným cestování. A s cestováním jsou spojena různá rizika. V uplynulém týdnu byl svět šokován havárií letadla, které bývalo považováno za vůbec nejbezpečnější. Concord, který se dvě minuty po startu zřítil u Paříže, odstartoval s hořícím motorem. Co k tomu říct? Létat se bude nadále, protože to, čeho si dnes vážíme nejvíce, je čas. Když je řeč o technickém pokroku, platí zásada, že není cesty zpět. Vzdálenost, která se jednou zkrátila, již nemůže být prodloužena. Riziko vnímáme jako přirozenou součást životního stylu, k němuž dávno nepatří prožít život na jednom místě vymezeném vzdáleností, kterou jsme schopni urazit pěšky. Nebezpečné jsou všechny dopravní prostředky, srážejí se automobily, vykolejují vlaky, lodě klesají ke dnu, padá se z kola, stejně jako z koně. Ohnivá šmouha za vzlétajícím Concordem je něco, co s naprosto mizivou pravděpodobností osobně zažiji zrovna já – říká si většina lidí u televizních obrazovek. Jak vysoké by muselo být riziko, abychom se zřekli představy, že se nejméně jednou do roku musíme přepravit někam, kde to neznáme? Riziko by zřejmě muselo být srovnatelné s hazardem u ruské rulety. Jinak platí, že nám v životě nejde o život ve smyslu bezpečnosti. Spíše je to tak, že pouze když jde o život máme pocit, že žijeme. Přestali jsme se bát. Když po havárii jednoho z Concordů vzlétl minulou středu jiný Concord z Londýna, na jeho palubě zamířilo do New Yorku ze79 původně přihlášených pasažérů 49. Možná již dnes je let opět plně obsazen.

Jakápak kampaň

“Já bych nedémonizoval opoziční smlouvu, několikrát jsem řekl, že čtyřkoalice měla možnost mít premiéra, polovinu míst ve vládě a právo veta… Ona mediální kampaň proti opoziční smlouvě mně připadá jako výkřiky vraha před rodičů, který se před soudem hájí, že je sirotek,“ pravil minulé pondělí premiér a předseda ČSSD v jedné osobě. Po volbách přede dvěma lety nabídl Miloš Zeman premiérské křeslo Josefu Luxovi a polovinu míst ve vládě lidovcům a zástupcům Unie svobody a když byl odmítnut, dohodl se s Václavem Klausem na opoziční smlouvě. Byla to natolik kuriózní a machiavelistická záležitost, onen účelový a podílem na moci motivovaný handl mezi nedávnými nepřáteli, že v médiích od počátku narazila opoziční smlouva na krajně rezervované až velmi kritické stanovisko drtivé většiny novinářů. Podivné rozdělování prebend, personální výměny v různých dozorčích radách a představenstvech, rej kolem České televize, “toleranční patent“, chystaná novela Ústavy, změna volebního zákona a způsob jejího provedení či nejčerstvěji mimoústavní paragrafy v zákonu o ČNB kritický vztah novinářů k tomu, co v praxi a v posledku znamená opoziční smlouva, ještě zesílily. Pohříchu o politice neinformují občany politici, nýbrž novináři a právě novináři mohou mít podíl na tom, jestliže podle IVVM má dnes 60 procent občanů negativní vztah k opoziční smlouvě, zatímco před rokem jich bylo o deset procent méně. Platí-li ale, že většina novinářů jsou nekvalifikovaní až přihlouplí tvorové, jak nedávno premiér na několik způsobů zopakoval, těžko je zároveň podezírat z mediální kampaně proti čemukoli, včetně opoziční smlouvy. Kampaň, toť větší politické, téměř bojové úsilí o něco či proti něčemu, které vyžaduje určité zacílení, koordinaci a tudíž intelekt. Kde nic není, ani smrt nebere, pane premiére. Na mediální kampaň, sebekriticky to přiznáváme, se nezmůžeme.

Stát je také servis