Milosrdná lež: ano - ne?

Něco se dá nalajnovat (například fotbalové hřiště), něco naměřit (například horečka) a něco střelit od boku (blíže viz kovbojky). Jsou však velmi závažné oblasti, ve kterých je obtížné stanovit nějaké kontury, předpisy, ba i odhady. Jedním z takových okruhů je takzvané milosrdná lež.

Je vůbec správné se k ní uchylovat? Není už její podstata popřením smyslu pravdy - tedy té leckdy i "ne-milosrdné"? Právě s touto otázkou jsem se obrátil na posluchače rozhlasového Dobrého jitra. Vzápětí jsem obdržel značný počet dopisů, které jsou potěšující v tom, že ukazují názorovou pestrost, která je na hony vzdálena nějaké prefabrikované jednotnosti. Cenná na všech odpovědích je i poctivá snaha pisatelů dobrat se vyjádření osobního postoje. Bez toho, že by se posluchači odvolávali na nějaké "vzorové řešení". Případně, že by si usnadňovali svůj osobní postoj dnes tak oblíbeným (a nejednou alibistickým) odvoláváním se na zvyklosti někde jinde.

Pan Jaroslav Vidlář z Ostravy odmítá princip jakékoliv lži a doplňuje, že se mu líbilo, jak režisér Jiří Menzel v Karlových Varech svého času vytrestal proutkem člověka, který mu ublížil. Naopak na určitou spornost zásady mluvit vždy a za všech okolností pravdu poukazuje fotograf Josef Louda. Ten mi napsal, že pojem pravdomluvnosti je podle jeho názoru relativní - a uvádí příklad odbojářů, kteří při výsleších chránili své spolubojovníky tím, že o nich vědomě lhali. Na ošidnost rodičovského příkladu upozorňuje pan inženýr Milan Veselý z Prahy, když připomíná klasickou situaci, kdy zvoní telefon a matka říká dceři: Vem to a řekni, že tu nejsem!

Posluchač pan Jiří Krofta z Ostravy píše, že se snažil říkat pravdu vždycky, kdežto paní Libuše Kodymová z Hořovic připouští i oprávněnost postupu, který zvolil Galileo Galilei, když odvolal u soudu svůj heliocentrický poznatek, aby mohl ještě dlouhá léta zkoumat vesmír a obohatit svými poznatky astronomii.

Posluchačka paní Táňa Nováková z Kralup nad Vltavou nenávidí jakoukoliv lež a cítila se podvedena u kartářky, která jí řekla jen snůšku nesmyslů servírovaných jako zaručená pravda.

Pan Slavomír Jágr z Liberce píše, že žádné obcházení pravdy neuznává a že pokládá za zvlášť tíživé, když si vzájemně lžou lidé nejbližší.

Paní Božena Doleželová z Blanska zastává stanovisko, že milosrdná lež z úst lékařů může mít úskalí v tom, že její autor dříve či později ztratí důvěru pacienta.

Profesními zkušenostmi podložený dopis jsem dostal od paní doktorky Evy Horáčkové, kandidátky věd. Cituji z jejího listu: Jakožto psycholožka s mnohaletou praxí si myslím, že vždy záleží na tom, o jakou pravdu jde a kdo je adresátem našeho sdělení. Silná osobnost unese pravdu sebetěžší, slabá nikoliv. Někdy se subjektu zhroutí se sdělenou pravdou celý svět - jindy mu naopak pravda pomůže k introspekci nebo je vodítkem k poznání sebe sama a k očistě. Jindy může vést k těžké depresi nebo k sebevraždě. Také je nutné zvážit, proč se pravda sděluje, za jakým účelem a jsou-li sdělovaná fakta skutečně pravdivá. Je také důležité vědět, je-li moje motivace pro sdělení pravdy ušlechtilá a nejde-li jen o pomstu a o pokoření adresáta.

Řada posluchačských dopisů se týkala právě otázek kolem sdělování či nesdělování nějaké neblahé diagnózy.

Paní inženýrka Eva Uberlajová z Miletína se zmiňuje o tom, že lékař jí svého času sdělil, že má vysílené srdce a že je nutné uvažovat o předčasném důchodu. Snažila se této předpovědi nepodlehnout a dodává, že nyní je jí osmdesát a že by doporučovala vyslovovat prognózy obezřetněji.

Na základě zkušenosti s nemocí svého manžela se za výjimečnou možnost milosrdné lži přimlouvá paní Růžena Patetlová z Prahy, ale opačný názor má paní Alena Kratinová z Příbora. Ta píše, že dnešní pacient už má sám určité představy, když musí jít na ozařování. Takže by měl radši vědět, na čem je - a třeba pozná, že ta situace není tak špatná, jak by si jinak ve své fantazii představoval.

Plné sdělení pravdy pacientovi pokládá za správné i pan Musil z Ústí nad Labem. Uvádí, že při opravdu vážné nemoci si pak může dát člověk včas do pořádku své věci dědické a další záležitosti.

Ovšemže nejpříjemněji se sděluje pravda příjemná. O tom mi velice hezky napsala paní Kapecová z Brna, která se však souběžně přiznává i k tomu, že jí dělá potíž sdělit někomu pravdu nepříjemnou. Vytvořila si na to následující metodu: S nepříjemnými pravdami to dělám tak, že je napíši příslušnému adresátovi, tím se uklidním a pak ten dopis odložím. Přečtu si ho za týden a většinou pak zjišťuji, že problémy jaksi vyšuměly ,a jsem ráda, že jsem ten dopis neodeslala.

K tomu ještě připojuji názor pana Švarce z Praha: Jsem přesvědčen o tom, že na přístup k pravdě neexistuje žádný recept a neměl jej ani Jan Hus. Musel si najít svůj postoj a podle toho se zachovat. Dokázal to jako málokdo z nás. Proto má také na Staroměstském náměstí v Praze tu velkou sochu on - a ne já.

Také dopis od paní Anny Husákové z Prahy se zmiňuje o této soše. Pisatelka uvádí, že obecně zastává přesvědčení, že lhát se samozřejmě nemá. Ale souběžně dodává, že nic se nemá paušalizovat. Připouští, že někdy může být milosrdná lež pro pacienta lepší než nemilosrdná pravda. Uvádí to na základě své zkušenosti s otcovou zhoubnou nemocí a dodává: Doufám, že tu milosrdnou lež by mi tehdy odpustil i mistr Jan Hus, kolem jehož pomníku na Staroměstském náměstí chodím každý den.