číslo 34/2000
vychází 7. srpna

Zpět na obsah         

Rozhlasová
publicistika


VZPOMÍNÁNÍ MIROSLAVA HORNÍČKA

Horníček předpověděl Škvoreckému emigraci

Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství Formát s názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas vyprávění o Hovorech H.

Miroslav HorníčekJak Hovory H vlastně vznikly?
Ty Hovory vznikly v Montrealu. Tehdy jsem bydlel s Činčerou a Svitáčkem v hotelovém pokoji a měl jsem vypůjčenou televizi. A jednoho dne jsem tam slyšel rozhovor vynikajícího anglického herce Petera Ustinova s jeho kolegou. Ti dva se bavili spolu tak vážně a seriózně, že jsem měl pocit, že jde o rozhovor dvou švédských vědců, kteří se baví o atomové energii. Lidé okolo nich řvali smíchy. A mne tehdy osvítila myšlenka. Takhle má vypadat skutečný humor. Ti, co jsou na jevišti, mají být vážní, smát se mají lidé v hledišti. Když jsem se vrátil do Prahy, řekli jsme si se Svitáčkem a Roháčem, že by stálo za to se do něčeho takového pustit. Premiéra se tehdy uskutečnila v Letohrádku královny Anny. Na natáčení jsme pozvali studenty z jedné pražské vysokoškolské koleje. Přivezli jsme je na místo činu autokarem. Dopoledne byla zkouška a odpoledne představení. Každý dostal na místě stovku. A to jsme neměli dělat. Studenti už večer nepřišli. Stovka jim stačila. Museli jsme najmout jiný autokar a shánět jiné vysokoškoláky v jiné koleji a platit další stokorunu. Takže počátek Hovorů nebyl příliš slavný. Pak se však situace rychle změnila. Pozvánky na natáčení Hovorů měly vysokou hodnotu a staly se vítaným platidlem například pro úzkoprofilové řemeslníky. Ihned pak prý byli ochotnější a vstřícnější k přáním zákazníků.

Nebyl jste alespoň zpočátku s někým domluvený, kdo vám přihrával z hlediště otázky?
Věděl jsem jen o jediné otázce, která mi bude položena: Je možné se opálit přes sklo třeba na verandě? Odpověděl jsem, že to není možné. Dokud jsem však nevěděl, že to není možné, tak jsem se mockrát přes sklo na verandě opálil.

Lze se na tento druh pořadu připravit? Může si člověk například vytipovat pravděpodobné okruhy otázek, které je možné od určitého druhu publika očekávat?
Když byli v hledišti studenti, nikdy jsem si nemohl být jistý, jakou otázku mi položí. U běžného obecenstva byly podobné reakce. Pak jsme věděli, že na naše představení chodí určitý stálý kádr diváků. A od nich už jsme mohli očekávat určité reakce a typy otázek, především o lásce.

Netrpěl jste občas úzkostí, že nebudete tím báječným vtipným člověkem, který zná na všechno odpověď?
Ne, to mne vůbec nenapadlo. Vylezl jsem před kamery a povídal jsem si s lidmi a dovídal se od nich zajímavé věci. Když náš první pořad viděl Werich, říkal: Vy to točíte týden, týden to stříháte, dáte dohromady nejlepší věci a pak se to vysílá. Prostě běžná rutina. Když však viděl, že v šest hodin se zapnuly kamery a v sedm hodin vypnuly byl naprosto šokovaný a říkal: Tohle neexistuje na celém světě, aby se hodinový pořad natočil skutečně za hodinu. Horníčku, kdybyste byl v Americe, tak jste milionářem a do konce života už nemusíte pracovat. Jsem vděčen za obojí, že nejsem.

Je zajímavé, že tohle říkal právě Jan Werich, který se v oblasti improvizace cítil jako ryba ve vodě.
Werich improvizaci věřil, ale tenhle způsob ho překvapoval. Byla to pro něho silná káva.

Nikdy se vám nestalo nějaké faux pas? Nějaký malér?
Vzpomínám si, že jsem měl jednou ve studiu známého a tehdy už velmi úspěšného spisovatele Josefa Škvoreckého. Položili jsme tehdy divákům dotaz, jestli mají radši jídlo nebo knihy. O této otázce se hlasovalo. Všichni byli pro knihy, jen my dva se Škvoreckým pro jídlo. Diváci ve studiu dostali proto malé kolibří knížečky, aby si početli. A nám donesli dvakrát srnčí pečeni na smetaně. A Škvorecký tehdy říkal: Kdyby mě viděl můj lékař, ten by mě hnal. On mě něčím léčí a já si připadám jako nafouklý. Kdyby zafoukal vítr, tak mne odnese jako balon. A já jsem říkal: Kdyby zafoukal východní vítr, tak byste měl krásné alibi k útěku na Západ. A Škvorecký zanedlouho emigroval.

Hovory H byly později zakázány. Proč vlastně?
Nikdy jsem nepochopil, proč se to vlastně stalo, a nikdo se také nenamáhal mi to vysvětlit. Později si mne vzal jeden z vysoce postavených představitelů televize při obědě stranou a poskytl mi privátní vysvětlení: Víte, to není možné, aby jedna soukromá osoba měla v televizi celou hodinu pro sebe. To nepůsobí dobře. Podobné privilegium mají jenom ti největší prominenti v tomto státě. Tak to bylo jeho soukromé vysvětlení. Proč Hovory skončily a na čí pokyn, jsem se vlastně nikdy nedověděl.

Jaké otázky jste při Hovorech dostával nejčastěji?
Byly nejrůznějšího druhu. Nechci hodnotit, kterých bylo více a kterých méně. Snažil jsem se vždycky odpovídat upřímně. A když jsem nevěděl, řekl jsem: Nevím. A jedna paní doktorka mi napsala: Když dostanete otázku, o které nic nevíte, tak si máte něco nastudovat. Odpověděl jsem: Vážená, to právě nechci. Kdybych si něco prostudoval, tak budu opakovat cizí moudrost. Raději přiznám vlastní nevědomost.

Při Hovorech jste měl před sebou obvykle skleničku vína. Jaké máte vlastně nejraději?
Jak už jsem řekl, mám rád víno ze slunné jižní Moravy. Přiznám se však, že nepoznám veltlínské od rýnského ryzlinku.

To jste mne překvapil. Domníval jsem se, že byste mohl napsat o jednotlivých druzích vín přímo knihu...
Býval jsem zván na velké ochutnávky vína do Valtic a Mikulova, kde vystupoval jako velký znalec vína Radovan Lukavský. Ten měl pak na závěr krásný poučný referát a hovořil za všechny milovníky vína a já jsem pak hovořil spíš s určitým humorem za laické ctitele vinného moku. Parodoval jsem válení vína po půnebí, znalecké mhouření očí a po dramatické pauze jsem řekl: No není to špatné, dá se to pít...

Zažil jste s vínem nějakou roztomilou příhodu?
Nevím, jestli byla roztomilá, ale byla milá. Vracel jsem se kdysi z Vídně, kde jsem měl Hovory pro české emigranty. V autě byl kromě mne ještě zpěvák a klavírista Richard Pogoda a moje žena. A když jsme přijížděli před hranici, moje žena řekla: Ještě mi zbyly nějaké šilinky. Co kdybychom našli nějakou hospůdku nebo vinárničku s teráskou a dali si dvě decky. Nebylo by to příjemné? Všichni jsme uznali, že to není špatný nápad. Pogoda zastavil u jedné hospody. Obhlédl ji a zjistil, že v prvním poschodí je terasa obrostlá zelení. No prostě zhmotnělý sen mé ženy! Vzadu jsem objevil vrchního, zmobilizoval své chabé znalosti němčiny a poručil jsem třikrát dvě deci müllera. A ten vrchní se na mne tak šibalsky podíval a řekl česky: "Pane Horníčku, nestačil by vám veltlín, my bohužel dnes právě müllera nemáme. Pochopitelně že jsem přikývl, a pak jsem ještě tomu vlídnému Moravákovi z Hodonína poslal svou fotografii s podpisem.

JAN HŮLA