VZPOMÍNÁNÍ MIROSLAVA HORNÍČKA
Horníček předpověděl Škvoreckému
emigraci
Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční
Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek,
jež vydal v nakladatelství Formát s názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro
čtenáře Týdeníku Rozhlas vyprávění o Hovorech H.
Jak Hovory H vlastně vznikly?
Ty Hovory vznikly v Montrealu. Tehdy jsem bydlel s Činčerou a Svitáčkem
v hotelovém pokoji a měl jsem vypůjčenou televizi. A jednoho dne jsem tam slyšel
rozhovor vynikajícího anglického herce Petera Ustinova s jeho kolegou. Ti dva se bavili
spolu tak vážně a seriózně, že jsem měl pocit, že jde o rozhovor dvou švédských
vědců, kteří se baví o atomové energii. Lidé okolo nich řvali smíchy. A mne tehdy
osvítila myšlenka. Takhle má vypadat skutečný humor. Ti, co jsou na jevišti, mají
být vážní, smát se mají lidé v hledišti. Když jsem se vrátil do Prahy, řekli
jsme si se Svitáčkem a Roháčem, že by stálo za to se do něčeho takového pustit.
Premiéra se tehdy uskutečnila v Letohrádku královny Anny. Na natáčení jsme pozvali
studenty z jedné pražské vysokoškolské koleje. Přivezli jsme je na místo činu
autokarem. Dopoledne byla zkouška a odpoledne představení. Každý dostal na místě
stovku. A to jsme neměli dělat. Studenti už večer nepřišli. Stovka jim stačila.
Museli jsme najmout jiný autokar a shánět jiné vysokoškoláky v jiné koleji a platit
další stokorunu. Takže počátek Hovorů nebyl příliš slavný. Pak se však situace
rychle změnila. Pozvánky na natáčení Hovorů měly vysokou hodnotu a staly se
vítaným platidlem například pro úzkoprofilové řemeslníky. Ihned pak prý byli
ochotnější a vstřícnější k přáním zákazníků.
Nebyl jste alespoň zpočátku s někým domluvený, kdo vám
přihrával z hlediště otázky?
Věděl jsem jen o jediné otázce, která mi bude položena: Je možné se opálit
přes sklo třeba na verandě? Odpověděl jsem, že to není možné. Dokud jsem
však nevěděl, že to není možné, tak jsem se mockrát přes sklo na verandě
opálil.
Lze se na tento druh pořadu připravit? Může si člověk
například vytipovat pravděpodobné okruhy otázek, které je možné od určitého
druhu publika očekávat?
Když byli v hledišti studenti, nikdy jsem si nemohl být jistý, jakou otázku mi
položí. U běžného obecenstva byly podobné reakce. Pak jsme věděli, že na naše
představení chodí určitý stálý kádr diváků. A od nich už jsme mohli očekávat
určité reakce a typy otázek, především o lásce.
Netrpěl jste občas úzkostí, že nebudete tím báječným
vtipným člověkem, který zná na všechno odpověď?
Ne, to mne vůbec nenapadlo. Vylezl jsem před kamery a povídal jsem si s lidmi a
dovídal se od nich zajímavé věci. Když náš první pořad viděl Werich, říkal: Vy
to točíte týden, týden to stříháte, dáte dohromady nejlepší věci a pak se to
vysílá. Prostě běžná rutina. Když však viděl, že v šest hodin se zapnuly
kamery a v sedm hodin vypnuly byl naprosto šokovaný a říkal: Tohle neexistuje na
celém světě, aby se hodinový pořad natočil skutečně za hodinu. Horníčku,
kdybyste byl v Americe, tak jste milionářem a do konce života už nemusíte pracovat. Jsem
vděčen za obojí, že nejsem.
Je zajímavé, že tohle říkal právě Jan Werich, který se v
oblasti improvizace cítil jako ryba ve vodě.
Werich improvizaci věřil, ale tenhle způsob ho překvapoval. Byla to pro
něho silná káva.
Nikdy se vám nestalo nějaké faux pas? Nějaký malér?
Vzpomínám si, že jsem měl jednou ve studiu známého a tehdy už velmi úspěšného
spisovatele Josefa Škvoreckého. Položili jsme tehdy divákům dotaz, jestli mají
radši jídlo nebo knihy. O této otázce se hlasovalo. Všichni byli pro knihy, jen my
dva se Škvoreckým pro jídlo. Diváci ve studiu dostali proto malé kolibří
knížečky, aby si početli. A nám donesli dvakrát srnčí pečeni na smetaně.
A Škvorecký tehdy říkal: Kdyby mě viděl můj lékař, ten by mě hnal. On mě
něčím léčí a já si připadám jako nafouklý. Kdyby zafoukal vítr, tak mne odnese
jako balon. A já jsem říkal: Kdyby zafoukal východní vítr, tak byste měl
krásné alibi k útěku na Západ. A Škvorecký zanedlouho emigroval.
Hovory H byly později zakázány. Proč vlastně?
Nikdy jsem nepochopil, proč se to vlastně stalo, a nikdo se také nenamáhal mi to
vysvětlit. Později si mne vzal jeden z vysoce postavených představitelů televize při
obědě stranou a poskytl mi privátní vysvětlení: Víte, to není možné, aby
jedna soukromá osoba měla v televizi celou hodinu pro sebe. To nepůsobí dobře.
Podobné privilegium mají jenom ti největší prominenti v tomto státě. Tak to
bylo jeho soukromé vysvětlení. Proč Hovory skončily a na čí pokyn, jsem se vlastně
nikdy nedověděl.
Jaké otázky jste při Hovorech dostával nejčastěji?
Byly nejrůznějšího druhu. Nechci hodnotit, kterých bylo více a kterých méně.
Snažil jsem se vždycky odpovídat upřímně. A když jsem nevěděl, řekl jsem: Nevím. A jedna paní doktorka mi napsala: Když dostanete
otázku, o které nic nevíte, tak si máte něco nastudovat. Odpověděl jsem: Vážená,
to právě nechci. Kdybych si něco prostudoval, tak budu opakovat cizí moudrost. Raději
přiznám vlastní nevědomost.
Při Hovorech jste měl před sebou obvykle skleničku vína. Jaké
máte vlastně nejraději?
Jak už jsem řekl, mám rád víno ze slunné jižní Moravy. Přiznám se však, že
nepoznám veltlínské od rýnského ryzlinku.
To jste mne překvapil. Domníval jsem se, že byste mohl napsat o
jednotlivých druzích vín přímo knihu...
Býval jsem zván na velké ochutnávky vína do Valtic a Mikulova, kde vystupoval jako
velký znalec vína Radovan Lukavský. Ten měl pak na závěr krásný poučný referát
a hovořil za všechny milovníky vína a já jsem pak hovořil spíš s určitým humorem
za laické ctitele vinného moku. Parodoval jsem válení vína po půnebí, znalecké
mhouření očí a po dramatické pauze jsem řekl: No není to
špatné, dá se to pít...
Zažil jste s vínem nějakou roztomilou příhodu?
Nevím, jestli byla roztomilá, ale byla milá. Vracel jsem se kdysi z
Vídně, kde jsem měl Hovory pro české emigranty. V autě byl kromě mne ještě
zpěvák a klavírista Richard Pogoda a moje žena. A když jsme přijížděli před
hranici, moje žena řekla: Ještě mi zbyly nějaké šilinky. Co kdybychom našli
nějakou hospůdku nebo vinárničku s teráskou a dali si dvě decky. Nebylo by to
příjemné? Všichni jsme uznali, že to není špatný nápad. Pogoda zastavil u
jedné hospody. Obhlédl ji a zjistil, že v prvním poschodí je terasa obrostlá
zelení. No prostě zhmotnělý sen mé ženy! Vzadu jsem objevil vrchního, zmobilizoval
své chabé znalosti němčiny a poručil jsem třikrát dvě deci müllera. A ten vrchní
se na mne tak šibalsky podíval a řekl česky: "Pane Horníčku, nestačil by
vám veltlín, my bohužel dnes právě müllera nemáme. Pochopitelně že jsem
přikývl, a pak jsem ještě tomu vlídnému Moravákovi z Hodonína poslal svou
fotografii s podpisem.
JAN HŮLA |