Petřín

Paní Čechurová se vydala poslední březnový den na svou každodenní procházku se psem. To, co uviděla, jí doslova vyrazilo dech - místo stromů v dolní části Petřínských sadů trčely ze země pouze pařezy a kmeny parta dělníků rozřezávala motorovými pilami. Na zemi ležely i tři třešně u dětského hřiště. Ani hřiště už neexistovalo, lavičky a pískoviště nahradila rozježděná plocha plná bahna. Paní Čechurová přišla domů a začala telefonovat. Na obvodním úřadě se dozvěděla, že celou akci povolil magistrát. Tam jí pro změnu sdělili, že projekt I. etapa obnovy Petřínských sadů probíhá v souladu se stavebním povolením. Budou vysázeny nové stromy a keře, instalováno pítko, zrekonstruovány cesty a dětské hřiště. Nevěděla jsem, co dělat. Sepsali jsme petici a začali sbírat podpisy. Přáli jsme si, aby kácení nepokračovalo. Za pár dní se jim podařilo sebrat kolem tisícovky podpisů. Archy odeslali na magistrát a zanedlouho přišla odpověď. Vše je v souladu se zákonem a nový park bude mnohem kultivovanější než stávající.

S paní Čechurovou se o tři měsíce později brodíme bahnem na úpatí Petřína. Opravdu tu stojí dvě řady nových stromů. Jsou ale vysázeny tak blízko u sebe, že si za pár let budou překážet. Druhá řada je navíc vysloveně utopená pod korunami vysokých stromů ve svahu. Vzpomínám na sadovnické poučky - když vysadíš nové stromy příliš blízko stávajících, porostou špatně a nakřivo. Autor projektu si stará moudra zřejmě nevybavil. Anebo chtěl vysázet stromů co nejvíc, platí se od kusu. Po dětském hřišti zatím ani památky, přitom právě na jaře a v létě je potřeba nejvíc. Cesta k lanovce je složitá i pro Pražáka, turisté zmateně šlapou bahnem a psími výkaly. Cedule, která vysvětluje, jak by park měl vypadat, se tu prý objevila asi 14 dní po vykácení stromů. Navíc je schovaná a umístěná tak, že nejde přečíst. Vše je v souladu se zákonem a rozhodnutím úřadu. Paní Čechurová je smutná. Mám to tady ráda a nechápu, proč takové zásahy do podoby parku nepodléhají nějaké veřejné diskusi. Lidé, kteří tu žijí, by sami měli říct, jak by podle nich park měl vypadat, využívají jej především oni. Úřady by měly takovou diskusi umožnit a usnadnit. Zdá se mi, jakoby názory občanů byly prostě pořád na obtíž.

Kde se o podobě veřejných prostranství diskutuje

I u nás existuje v současné době řada míst, kde jsou venkovní prostory upravovány v těsné spolupráci občanů, nevládních organizací a úředníků. Inspirací se pro mnohé stala kniha Jana Gehla "Život mezi budovami" a program Partnerství pro veřejná prostranství. Kniha napomáhá lépe porozumět veřejnému životu měst a především faktorům, které jej ovlivňují. Zdánlivé maličkosti, jako je umístění laviček, vedení pěšinek a jejich povrch či tvary dětských prolézaček, působí na to, zda lidé parky a ulice opravdu využívají nebo zda jsou pro ně jen nezbytnou spojkou pro cestu do práce.

Příkladem otevřeného a konstruktivního přístupu může být Ostrava. Tady občanské sdružení Vita a ostravský magistrát pracují společně na projektu Parku na Fifejdách. Princip je jednoduchý - občané během několika "plánovacích víkendů" diskutují s architekty o svých představách a pak sledují, jak se je architektům podařilo zapracovat do projektu. Nakonec si mohou "svůj" park zčásti i postavit. Zdeněk Jakubka ze sdružení Vita k tomu dodává: Nebylo to snadné, ale myslím, že se nám podařilo probudit v lidech větší zájem o své okolí. Teď už vědí, že se s úřady dá a vyplatí diskutovat. A věřím, že nezůstane jen u parku.

Cesta k většímu podílu občanů na veřejném životě určitě není jednoduchá. Snad i české úřady časem přijdou na to, že se ve svém důsledku vyplatí.