Román Artura Péreze-Reverta Dumasův klub rozvíjí oblíbenou linii (viz spisovatele jako Borges či Eco), kdy zdánlivě náhodné události, ale také taje zaznamenané v knihách vytvářejí při správném průhledu nové významy, prozrazují netušené souvislosti. Jeho postup však prozrazuje zřetelnou odvozenost, klenba jeho příběhu je konvenčnější, přehlednější, méně vynalézavá.

Když se Roman Polanski chystal na filmový přepis této knihy, ještě syžet zjednodušil, otesal zdánlivě pobočné dějové linie, soustředil se na přímočaře dobrodružné podání, které navíc výrazně pozměnilo i konečné rozuzlení. Protože vypadla celá rovina související s Dumasovými rukopisy, musel se změnit i název - na Devátou bránu. Její tajemství totiž obsahují tři dochovaná démonologická díla, skrývající klíč v téměř neznatelně pozměněných ilustracích. Proměnilo se i pojetí postav, jejich charakteristiky i vztahy mezi nimi.

Z Borise Balkana, jenž původně celý příběh vyprávěl, se stal odpudivý padouch, prahnoucí po kontaktu s peklem, "lovec knih" Lucas Corso spíše připomíná ošuntělého, zcyničtělého detektiva bogartovského ražení - také náhle obklopeného vražednickým spiknutím a stejně otloukaného. I tajuplná dívka, několikrát Corsovi pomáhající, nabude nečekané (i když ne zcela překvapující) identity. Shrnuto: případné románové šarády a mnohavýznamové zvraty jsou napěchovány do koryta běžného spotřebního filmu hollywoodského ražení, podřízeného módnímu kouzlení se satanismem.

Polanski již několikrát prokázal svůj smysl pro příběhy situované na pomezí nadskutečna a reality (Hnus, Rosemary má děťátko, Podnájemník), avšak tentokrát selhává právě v budování svého rádoby magického časoprostoru, pendlujícího po různých místech Evropy. I zdůrazňování bizarních reálií, starobylých soukromých knihoven, aristokratických sídel, ale také omšelých uliček, kde se znenadání hroutí lešení, se někdy míjí účinkem.

Nejednoznačné jsou i herecké výkony. Zatímco Johnny Depp coby umolousaný Corso (poněkud hochštaplersky vybavený úzkým vouskem a kouřením levných cigaret) ještě zaujme jistou stylizací do zvídavého človíčka, další - zejména ženské - postavy provokují výrazovým přemrštěním, nepřesvědčují ani upjatým hlasovým projevem, ani koženou mimikou, nemluvě o pózovité chůzi.

Devátá brána se tak stává řadovým horůrkem, který by zřejmě nepřitahoval takovou pozornost, kdyby jej nerežíroval právě Polanski.