Pátek 25. srpna 2000 22:32 hodin

My, Jiří z boží milosti král český et cetera. Tobě, Zdeňku ze Šternberka věděti dáváme, že jsme tě v svou nemilost vzali, pro příčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: nejprve, že jsa úředník i rada náš, nezachoval ses k nám tak, jak ti příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožto králi českému pánu svému se máš. I také, že maje podle svého úřadu pražského purkrabství práva dopomáhati proti těm, kdož by proti právu činili: ty pak těm, kdož svou vůli proti právu vedou, jejich svévolnosti pomáháš a jich se zastáváš. Tak, a bylo to venku. V Česku se zase chystala mela. Jiří si dal na čas. Rok a půl proti odbojníkům nezasahoval (my o nich víme, že si říkali Jednota zelenohorská), přestože mu mnozí rádci vojenský úder vřele doporučovali. Jiřík jednal, jak bylo jeho obyčejem - to jest rozvážně. Neukvapoval se. Nebyl politikem války. Snažil se o pokojné řešení sporů a ke krveprolévání měl silnou nechuť. On si byl král dobře vědom, že jakýkoli neuvážený čin by jeho zemi proměnil opět v bojiště, proto výbuch války oddaloval, seč mohl. Uklidnilo ho okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že tito dva stavové věrně stojí při králi a že mu budou nápomocni i ve chvílích nejtěžších. Jiří překonal počáteční nával vzteku (a a že to nutkání bylo silné!) a hledal nitky k jednání. Byl si vědom své síly. Obratem ruky mohl postavit do pole 30 000 vojáků. Sám, bez přispění kališnických přátel, byl s to katolíkům ve svých zemích vojensky čelit. Měl převahu a dalo se čekat, že síla měst a hradů získá Jiřímu povolnost soupeřů při jednáních. Král věřil, že se podaří uklidnit Řím, a taky že se dohodne s odbojným panstvem. Doufal, že odstrašující moc, kterou vládl, ty dobrodruhy zadrží. Nechtěl válku. Spokojil se jenom s pohrůžkou, že když teda si ti rozkolníci přejí boj, tak ho budou mít tolik, že je to bude mrzet! Co to bylo? Váhavost? Chyba? Mírumilovnost? Válka beztak nakonec vzplála.