Jak se zbavujete napětí?
V Ostravě natáčíme během pěti dnů osm dílů pořadu. Denně dva. Kdysi jsme natáčeli v sanatoriu v lázních Klimkovice nedaleko Ostravy. Tehdy jsem tam objevil takový penzionek s bezvadným rodinným prostředím. Po natáčení se večer vždycky těším, že si tam sednu a dám si něco dobrého, i když musím ujet třicet kilometrů. Mají tam například vynikající rybí filé v česnekovém těstíčku. Prostě něco úžasného. Takže to je taková moje relaxace. Jinak se přiznám, že jsem skončil s pivem, protože pro nás Čechy je to nebezpečný nápoj. Formuje krásná těla a já se pak nemůžu vejít do kostýmu. Ovšem kdybych mohl, tak bych jedl, až bych vypadal jako Jan Drda ve své nejslavnější éře. Ale žena mě drží zkrátka. V ledničce poslední dobou není nic zajímavého, takže se ani nevyplatí, chodit k ní. Jak žena a to jakákoliv začne domů tahat knížky zdravé výživy, je konec.

Jak se teď máte? Ptám se proto, že jste delší dobu marodil.
Přecházel jsem takovou divnou chřipku. Kdybych šel rovnou k paní doktorce, tak jsem z toho byl možná do týdne venku. Ale naivně jsem si myslel, že to stačí přechodit, což je ovšem ta největší blbost. A tak jsem byl měsíc a půl prakticky mimo provoz. Ovšem nakonec medicína triumfovala, ale až díky antibiotikům. Sláva jim!

Ještě štěstí, že jste Tak neváhej a toč! měli připravené dopředu.
Právě naopak, zrovna když mi bylo nejhůř jsme točili Speciál a k tomu dalších osm dílů. A je pak nepříjemné, že musíte. Naštěstí vám to nedá. Jak vyjdete na podium, na všechno zapomenete. To přijde zase až potom. Vzpomínám si, stalo se to v roce 1972, kdy jsme hráli v Praze Kinoautomat. Chytil mě zlobivý zub, ale strašně, mezi jednotlivými výšlapy jsem se v zákulisí doslova válel po linoleu, jak mi bylo špatně. Pak přišla vteřina a šup na jeviště a bylo to. To je výhoda našeho povolání. Šofér, když jede, tak ho to bolí pořád, kdežto my aspoň na tom podiu na chvíli zapomeneme. Ale pak je špatně tuplem.

Kdo vy vlastně jste, moc se v tom nevyznám, bavič, konferenciér anebo moderátor?
Přiznám se, že se v tom taky moc nevyznám. Jsem vyučený režisér a kameraman - dokumentarista. Byl jsem v partě, která jako první začínala studovat katedru publicistiky, do té doby byla na FAMU režie jenom hraná. V konečné fázi jsme měli být novináři, kteří odjedou někam pryč a vrátí se za dva měsíce s dokumenty, které pak zpracují. Jsem fanda do lítání a měl jsem představu, že bych založil takovou firmu, která by měla i letadlo. Když se ve světě něco semele, už tam být a posílat odtamtud reportáže. Ale školu jsem končil v roce 1967 a než jsem se rozhlédl a než jsem se pustil do absolventského filmu, tak byl zrovna rok 1968. Točil jsem akorát dva dny a třetí den nás "osvobodili". A už tu byla slavná normalizace. Ještě jsem stihnul 20 dílů soutěžního pořadu Pokus pro dva. A tehdy jsme si ještě říkali konferenciéři. To dneska už jsou holt moderátoři. Přičemž, paradoxně, moderátor v metalurgii je přísada, která má proces zpomalovat! A pak jsou ještě takzvaní baviči, ale to slovo nemám rád. Nikdy bych nejel na dovolenou se zájezdem, ke kterému je přidělen bavič. V Americe už jsou na to školy. Plážový bavič. Od rána, hned když vstanete, vám někdo říká, co máte dělat a už jedou veselé taškařice. Takže bavič ne. To mi nezní hezky. Zkoušel jsem razit termín bavitel, ale to je ještě horší.

Když teď hovoříte o telepatii, nejste pověrčivý a nebojíte se, že to zakřiknete?
Vždyť vám říkám, že mi moje telepatie vpodstatě k ničemu není. Ale pověrčivý jsem. Věřím na černou kočku, a taky se nikdy nevracím domů, pokud jsem něco zapomněl. Mám stoprocentně ověřeno, že to nosí smůlu. A věřím na sérii průšvihů: když si ráno odřu ruku při otevírání garáže, tak čekám, co ještě bude následovat. A ono následuje.

Do třetice všeho zlého anebo ještě více?
To nemůžu říct, já se bojím pořád (úsměv). Osud je poťouchlík, jak jste správně naznačila. Slyší nás darebák a jaksi velice rád dělá naschvály. Jako můj táta. Když v Brně jako sólista v Janáčkově opeře končil, to mu bylo třiašedesát let, udělali mu benefiční představení. Při loučení s publikem říkal, že bude nadále s divadlem spolupracovat jako zpívající důchodce a že zase za rok se tady sejdeme. Najednou přišel těžký infarkt a za rok se žádná repríza nekonala.