Extrovertní introvert Eduard
Hrubeš
Vy máte vlastně všude Neváhej.
Neváhej a toč se stalo známé, tak jsme z legrace jako takovou paralelu použili v
rozhlase Neváhej a povídej a Neváhej a žij. Ale je to míněno jenom tak v
uvozovkách.
Jaký je podle vás rozhlas a jaká televize?
Rozhlas je fantastický, protože, když už nevíte, co říct, můžete
pustit písničku. V televizi máte pořád obraz. Ale pravdou je, že rádio pracuje s
fantazií a dá se při jeho poslechu i něco udělat. U televize ne. U ní se snad dá
jenom plést, když to někdo dobře umí. Ale složitější vzor, takový copánek, už
u televize neupletete. Buď se díváte na pletení anebo na televizi.
Vy se v pletení vyznáte?
Mě vždycky strašně zajímalo, takže jsem se je učil. Ale zjistil
jsem, že to, co některé ženy dokážou, je opravdu virtuozita. Copánek je těžký a
to nemluvím o norských vzorech.
Lidé vás znají nejvíce z televizního pořadu Tak neváhej a
toč, který nabízí smích. Smích má ten blahodárný vliv, že odplavuje napětí z
těla.
A posiluje imunitní systém, strašlivým způsobem.
Jak se zbavujete napětí?
V Ostravě natáčíme během pěti dnů osm dílů pořadu. Denně dva. Kdysi jsme
natáčeli v sanatoriu v lázních Klimkovice nedaleko Ostravy. Tehdy jsem tam objevil
takový penzionek s bezvadným rodinným prostředím. Po natáčení se večer vždycky
těším, že si tam sednu a dám si něco dobrého, i když musím ujet třicet
kilometrů. Mají tam například vynikající rybí filé v česnekovém těstíčku.
Prostě něco úžasného. Takže to je taková moje relaxace. Jinak se přiznám, že
jsem skončil s pivem, protože pro nás Čechy je to nebezpečný nápoj. Formuje
krásná těla a já se pak nemůžu vejít do kostýmu. Ovšem kdybych mohl, tak bych
jedl, až bych vypadal jako Jan Drda ve své nejslavnější éře. Ale žena mě drží
zkrátka. V ledničce poslední dobou není nic zajímavého, takže
se ani nevyplatí, chodit k ní. Jak žena a to jakákoliv začne domů tahat knížky
zdravé výživy, je konec.
A pak vznikají stresové situace?
To bych neřekl. Stresové situace u nás řeší manželka a to
geniálním způsobem. Má vzácně klidnou povahu. Uvědomil jsem si to, když moje dcera
studovala střední pedagogickou školu a zjistil jsem, že to, co je tam učili dělat se
zlobivými chlapečky, měla moje žena tak nějak instinktivně v sobě. Už dávno
věděla, jak se mnou zacházet. Máme doma takovou dohodu. Já dělám, že nevím, že
ony mě mají prokouknutého, a ony dělají, že nevědí, že já vím.
Jak se teď máte? Ptám se proto, že jste delší dobu marodil.
Přecházel jsem takovou divnou chřipku. Kdybych šel rovnou k paní doktorce, tak jsem z
toho byl možná do týdne venku. Ale naivně jsem si myslel, že to stačí přechodit,
což je ovšem ta největší blbost. A tak jsem byl měsíc a půl prakticky mimo provoz.
Ovšem nakonec medicína triumfovala, ale až díky antibiotikům. Sláva jim!
Ještě štěstí, že jste Tak neváhej a toč! měli připravené
dopředu.
Právě naopak, zrovna když mi bylo nejhůř jsme točili Speciál a k tomu dalších osm
dílů. A je pak nepříjemné, že musíte. Naštěstí vám to nedá. Jak vyjdete na
podium, na všechno zapomenete. To přijde zase až potom. Vzpomínám si, stalo se to v
roce 1972, kdy jsme hráli v Praze Kinoautomat. Chytil mě zlobivý zub, ale strašně,
mezi jednotlivými výšlapy jsem se v zákulisí doslova válel po linoleu, jak mi bylo
špatně. Pak přišla vteřina a šup na jeviště a bylo to. To je výhoda našeho povolání. Šofér, když jede, tak ho to bolí pořád, kdežto my
aspoň na tom podiu na chvíli zapomeneme. Ale pak je špatně tuplem.
Kdo vy vlastně jste, moc se v tom nevyznám, bavič, konferenciér
anebo moderátor?
Přiznám se, že se v tom taky moc nevyznám. Jsem vyučený režisér a kameraman -
dokumentarista. Byl jsem v partě, která jako první začínala studovat katedru
publicistiky, do té doby byla na FAMU režie jenom hraná. V konečné fázi jsme měli
být novináři, kteří odjedou někam pryč a vrátí se za dva měsíce
s dokumenty, které pak zpracují. Jsem fanda do lítání a měl jsem představu, že
bych založil takovou firmu, která by měla i letadlo. Když se ve světě něco semele,
už tam být a posílat odtamtud reportáže. Ale školu jsem končil v roce 1967 a než
jsem se rozhlédl a než jsem se pustil do absolventského filmu,
tak byl zrovna rok 1968. Točil jsem akorát dva dny a třetí den nás
"osvobodili". A už tu byla slavná normalizace. Ještě jsem stihnul 20 dílů
soutěžního pořadu Pokus pro dva. A tehdy jsme si ještě říkali konferenciéři.
To dneska už jsou holt moderátoři. Přičemž, paradoxně, moderátor v metalurgii je
přísada, která má proces zpomalovat! A pak jsou ještě takzvaní baviči, ale to
slovo nemám rád. Nikdy bych nejel na dovolenou se zájezdem, ke kterému je přidělen bavič. V Americe už jsou na to školy. Plážový bavič. Od rána, hned
když vstanete, vám někdo říká, co máte dělat a už jedou veselé taškařice.
Takže bavič ne. To mi nezní hezky. Zkoušel jsem razit termín bavitel, ale to je
ještě horší.
A jak to bylo dál?
Přišla normalizace a já jsem v televizi hodil všechny legitimace na
stůl a odešel. To ovšem nemá ráda žádná totalita, aby někdo měl svou hrdost,
přišel a řekl "děkuju nechci". Jezdil jsem s řadou kapel, ponejvíce pak s
Velkopopovickou Kozlovkou, po podiích velkých i malých, ale v televizi jsem nesměl
říct ani větu. Ovšem když jsem v roce 1989 dostal nabídku na scénář a povolení
vystoupit na obrazovku, zjistil jsem, že se už něco děje.
Po roce 1989 jste dostal další nabídky?
První přišla z Ostravy, abych pro Marii Rottrovou psal Dostaveníčko
pod věží. Tak jsem se seznámil s bezvadnými lidmi. Nabídl jsem jim seriál s
Kozlovkou, to byla krásná práce, ale dočasná. Jednoho dne mi zavolal dramaturg
ostravské televize Karel Spurný, že dostal takovou nabídku na pořad s klipy z
domácího videa. Něco podobného jsem znal. Natočili jsme nultý díl a za čtvrt roku
mi Karel volal, že z Prahy přišla zpráva, že od příštího měsíce vysíláme
každý týden.
V životě jsem nikdy ničeho nedosáhl, když jsem tlačil "na pilu".
Samozřejmě, byl jsem připravený, protože štěstí připraveným přeje, ale že bych
obcházel a vnucoval se... Na rozdíl od jiných musím počkat, až si mě to něco samo
objeví. Mám ale takový telepatický dar, i když ho nedovedu využít vědomě. Třeba
si na někoho vzpomenu a do tří dnů jej potkám nebo se mi ozve, i když jsem o něm
třeba deset let nevěděl. Ale abych se teď soustředil a řekl si, za týden bych se
měl s vámi setkat, tak to nikdy nevyjde. Ta moje telepatie je mi na nic. Vpodstatě mě
provází taková serie náhod.
Když teď hovoříte o telepatii, nejste pověrčivý a nebojíte
se, že to zakřiknete?
Vždyť vám říkám, že mi moje telepatie vpodstatě k ničemu není. Ale pověrčivý
jsem. Věřím na černou kočku, a taky se nikdy nevracím domů, pokud jsem něco
zapomněl. Mám stoprocentně ověřeno, že to nosí smůlu. A věřím na sérii
průšvihů: když si ráno odřu ruku při otevírání garáže, tak čekám, co ještě
bude následovat. A ono následuje.
Do třetice všeho zlého anebo ještě více?
To nemůžu říct, já se bojím pořád (úsměv). Osud je poťouchlík, jak jste
správně naznačila. Slyší nás darebák a jaksi velice rád dělá naschvály. Jako
můj táta. Když v Brně jako sólista v Janáčkově opeře končil, to mu bylo
třiašedesát let, udělali mu benefiční představení. Při loučení s publikem
říkal, že bude nadále s divadlem spolupracovat jako zpívající
důchodce a že zase za rok se tady sejdeme. Najednou přišel těžký infarkt a za rok
se žádná repríza nekonala.
Myslíte si, že ten kdo dělá vaši profesi musí být nutně
extrovert?
Já nevím, jestli jde, aby někdo byl chvíli extrovert a introvert. Já si vystačím
klidně sám. Dovedu se zaměstnat celý den jenom tím, jak říkával můj tatínek, že
chodím od ničeho k ničemu. Povahou jsem asi typický důchodce. Ještě tohle musím
opravit a tamto si přečíst a na to se podívat, ono zase poslechnout,
ale to se mi zatím daří jenom nárazově - na to bych musel být rentiér s opravdu
velkou rentou.
ŠÁRKA TANGLEROVÁ |