Psal se rok 1979 a ze stínu populárního Modusu definitivně vystoupila třiadvacetiletá zpěvačka Marika Gombitová. Její velkou premisou bylo autorské zázemí v podobě tria Ján Lehotský, Pavol Hammel a textař Kamil Peteraj, jejichž písně dokázala maximálně přesvědčivým způsobem interpretovat. Některé s něhou, jiné s expresí - v obou polohách však na Slovensku neměla konkurenci. Reedice její debutové desky, doplněná o šest bonusů (vesměs B-strany singlů), je prvním počinem chystané CD kompletu, který by měl shrnout všechny desky, které Gombitová vydala. Ta první odstartovala její oslnivou kariéru, ale předznamenala i konjunkturu slovenského popu přelomu 70. a 80. let a uvedla budoucí elitu tamní scény (vedle zmíněných ještě Žbirka, Griglák, Lučenič). Dievča do dažďa tak dodnes není trpkou vzpomínkou - bez ohledu na to, co o pouhý rok později způsobila jedna tragická autonehoda.

Lesík Hajdovský & Manželé: Namaž mi, Miruš... (Indies Records)

Upřímně řečeno, od jedné z legend české alternativní hudební scény bych tak nepřesvědčivé album nečekal. Lesík Hajdovský, jehož písně z patnáct let starého rapového projektu Jižák dodnes žijí a jako inspirační zdroj je ctí i představitelé nejmladší současné klubové scény (viz album remixů Kamufláž/Jižák ´84 vs. ´99), a který o svém bytostném písničkářství přesvědčil na komorní sólové desce Už hoří svíce, se nyní zřejmě potýká s tvůrčí krizí, kombinovanou s pocity bezvýchodnosti a znechucení nad současným stavem světa. Z jeho "lyrických šansonů inspirovaných nákupem v supermarketu" čiší především hořkost a zloba, přičemž nejde jen o užití v umělecké tvorbě obávám se nepřípustných vulgarismů, jež věru není proč citovat. (Ačkoli, ten nejjemnější z pera Daniela Valenty si neodpustím: Láska je strup, zpívá se ve stejnojmenné písni.) Dobrá, nevkusnost slov se dá ještě přičíst tomu, že Hajdovský se v textech spolehl na přátele. Jenže deska Namaž mi, Miruš... nezaujme ani hudebně. Z většiny písní je slyšet především předpotopní syntezátorový zvuk, silnou melodií se pyšní sotva čtvrtina z dvanácti skladeb. Je to o to smutnější, že třeba z loňské reedice vůbec první nahrávky skupiny Manželé z počátku osmdesátých let je i po letech cítit textařský nadhled a o hudební nápady tam vskutku není nouze.

Toploader: Dancing In The Moonlight (Epic/Sony Music)

Singl s písněmi Lucy, Jack a především s jedním z velkých letních hitů Dancing In The Moonlight je posledním "varováním" objevu britské hudební scény před debutovým albem Onka´s Big Moka. Čtveřice Toploader pochází z jihoanglického přímořského městečka Eastbourne a mezi její vzory patří Stevie Wonder i Rolling Stones. Hned první singl kapely se stal loni zjara Singlem týdne časopisu Melody Maker a předurčil ji stát se "předskokankou" při koncertech Paula Wellera či Noela Gallaghera z Oasis. Na skladbě Dancing In The Moonlight se podílel renomovaný producent George Drakoulias, kterého měl při natáčení dlouhohrající desky doplnit ještě Dave Eringa, spolupracující například s Manic Street Preachers. Tolik tedy alespoň základní informace - o Toploader ale ještě rozhodně uslyšíme.

Pepa Nos: Rok 2000 (vlastním nákladem)

Po čtyřech letech vydal písničkář Pepa Nos nové album. Přineslo úplně jiného Pepu Nose, než jakého známe, vzalo vítr z plachet jeho hudební minulosti i budoucnosti. Zapomeňte na komické hity Agent Sí Aj Ej nebo Země je kulatá, nové album nazvané Rok 2000 je výsledkem jeho mnohaletého filozofického rozpoložení, hořkou vzpomínkou na "sametové" opojení a následnou kocovinu. Pepa Nos je na něm bez výjimky vážný a rozjímavý. Vedle rozboru duševních stavů a problémů jej (jako každého umělce) magicky přitahuje přelom tisíciletí a ztráta jistot v době příchodu chladně odosobněného roku 2000, kdy nikdo neví, "čeho bude míň, čeho víc a z čeho nezbyde nic". Pepa Nos vychází ze smutného stavu naší společnosti - a než aby kritizoval, ukazuje na přírodu, na její pravdu, ukazuje na Boha, ukazuje na svět, ve kterém jsou lidé jen bezvýznamnou složkou. A nachází sílu křičet: "NEDEJ SE!" Ne depresi, ale tuto sílu se snaží přenést na nás.