Točila se za jazzem jako za sluncem

Osudy nejlepších českých zpěvaček by vydaly na obrázkový seriál. Záběry by se mohly střídat pod názvem Národ Vám děkuje: Ema Destinová zpívá důchodcům v poloprázdném biografu. Eva Olmerová trampům v hospodě. Marta Kubišová lepí igelitové pytlíky. Dáša Andrtová drhne schody v činžáku. Inka Zemánková řídí traktor.

Takovým národ děkuje příliš pozdě, protože přišly příliš brzy.

V tom byl osud jazzové zpěvačky Inky Zemánkové typický; ve všem ostatním téměř neskutečně ojedinělý. Až po její odchod. Inka Zemánková, rozená Inez Koníčková, totiž zemřela už 23. května, dva týdny po svém druhém manželovi. Kdyby ale jejich domácí telefonicky nenabídla publicistovi Lubomíru Dorůžkovi zpěvaččinu pozůstalost, nevěděli bychom to dodnes.

Nevíme ani kolik jí doopravdy bylo. V encyklopediích udávala ročník 1925. To by ovšem musela první a zároveň nejdůležitější roky své kariéry stihnout coby třinácti až šestnáctiletá: zpívání v tanečních orchestrech Bobka Bryena, Karla Vlacha a Jaroslava Maliny, nahrávky Mám ráda hot a Slunečnice, i Fričův film Hotel Modrá hvězda. Není důležité, o kolik byla starší, ale čím vším byla jiná. První si psala do rubriky povolání "jazzová zpěvačka". Kde jiné většinou ještě nyvě kňouraly, tam už nasazovala swingové synkopy, chraplák, tónové deformace, hlasovou grotesku. Jak napsal Josef Škvorecký - "onen nosový twang, nenápadné přesunutí přízvuku, které strážcům národních patradic připadalo kdysi jako prznění jazyka, pro nás bylo krásnou rukavicí, hozenou do tváře konvencím".

První ji zarazili za války nacisté. Slogan Ráda zpívám hot musela změnit na nesmyslné Ráda zpívám z not. Po únoru 1948 skřípli maličkou amerikanofilní blondýnku komunisté. Jeden čas ji zahnali až na traktor. Bránila se jako lvice. Otužovala se mezi horolezci, soukromě se učila klasický zpěv. Přes Slovensko, Polsko a NDR se znovu prozpívala do Prahy.

Jenomže mezitím se změnila hudba, způsoby i dirigenti. Inka Zemánková se snažila držet krok. Ale třebaže ji přátelé utvrzovali, že zpívá ještě líp než dřív, myslím, že ani sami si tím nebyli jisti. Aby vyhověla nesmyslnému požadavku rekvalifikačních komisí, že dobrý zpěvák musí umět zazpívat všechno, svědomitě se naučila tak zvaně správně vyslovovat - a nevědomky v sobě utloukala osobitost. Ta jistě nespočívala jen v anglicky znějící, nosové výslovnosti, ale patřila k ní.

Bylo úžasné sledovat, jak se Inka Zemánková nevzdává, ale bolestné tušit, jak se jí ten vysněný návrat už nikdy nepodaří. Někteří jí přesto pomáhali ze všech svých sil. Především věrný Škvorecký. Ona bude i po smrti pomáhat všem, co to mají raději hot než z not. Když se dívám na hodonínská pole slunečnic, jak otáčejí od rána do noci své hlavy za sluncem, myslím na Inku Zemánkovou, první českou jazzovou zpěvačku.