Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství Formát s názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas vyprávění o hercově dětství a dospívání.

Vy jste ho tuším, zpodobnil v jedné své hře...
Ne. to byl jeho bratr, strýc František. Já jsem o něm napsal hru Můj strýček kauboj a tu jsme hráli v Plzni, Olomouci, v Brně, na různých scénách a také v ABC. Když jsem navštívil Kanadu, Petr Adler, což byl novinář, který kdysi působil v Mladém světě a žije v Kanadě, mi pomohl s pátráním po tomto strýčkovi. Obešel hřbitovy v Texasu a v Dallasu, spojil se příslušnou databází obyvatelstva a nakonec jsem dostal dopis od Jimmiho Hornicka. Odepsal jsem mu a dověděl jsem se, že mám v Texasu včetně dětí dvaačtyřicet příbuzných. Takže tento strýček František, kterého jsem nikdy neviděl, byl hrdinou mé hry Můj strýček kauboj.

Vaše rodina se tedy dělila na takovou velice seriózní a na druhé straně i dobrodružnou větev...
Ano, měla svůj dobrodružný výhonek. To však není všechno. Dva z mých strýců byli zplozeni mimo manželské lože. Babička, která byla velice bigotní katolička, se zřejmě utrhla a jednoho syna měla s advokátem a druhého dokonce s knězem. To se provalilo až po její smrti a mně to prozradila sestřenice.

Vedete někdy hovory s mrtvými předky, říkáte si, jak by ve vaší situaci reagovali, co by asi vašemu jednání říkali?
Že bych je přímo oslovoval, to ne, ale někdy si pomyslím, co by řekl tatínek. Ten mi jednoho dne sdělil: Hele, já vím, že chceš k divadlu, ale pamatuj, že máš maminku, já tady už dlouho nebudu a ty ji budeš muset živit. A tahle věta se dostala i do hry Můj strýček kauboj. Představitel mého tatínka ji tam říká svému synovi. Já jsem si nemyslel, že by tatínek tady dlouho nebyl. Když je chlapovi padesát let, je obtížné uvěřit, že tady dlouho nebude. A on umřel skutečně ve dvaapadesáti. Takže potom jsem šel k divadlu s tím, že dostanu stejnou gáži, jako když jsem byl v nemocnici úředníkem. Protože jsem musel živit maminku. A ta to celkem přivítala, protože milovala divadlo a teatrální způsob života. Proto těžce nesla, když jsem zamířil k humoru. Raději by mne viděla jako Romea nebo Hamleta...

Řada slavných a známých lidí byla v dětství špatnými žáky. Zřejmě v tomto směru existuje dokonce jistá zákonitost...
Asi ano. Jako dítě jsem měl vyvinutou fantazii, ale byl jsem líný a lehkomyslný. Přišel jsem třeba domů, snědl oběd, zavřel se do pokoje a mezi knížkami si udělal hokejové hřiště. S gumou a s tužkou jsem hrál celou hodinu hokej. Pak jsem otevřel dveře a řekl rodičům, že už všechno umím. Druhý den jsem dostal kouli.

Mozart se považoval v deseti letech za dospělého člověka. Neměl jste v dětství také podobné pocity?
Já jsem si začal připadat jako dospělý člověk, když mně na reálce začali profesoři v jedenácti letech vykat. Bylo to takové trochu povznášející a zároveň trochu smutné.

Proč smutné?
Protože si člověk uvědomil, že dětství prchá, vstupuje do světa téměř dospělých a že se blíží ke zkoušce dospělosti...

Čím jste chtěl být v dětství?
Když mi bylo asi pět let, měl jsem dvě životní přání. Buď být tramvajákem, nebo prezidentem Jako malý kluk jsem si všechno představoval naivně. Těšil jsem se, že vezmu maminku do Prahy na Pražský hrad a že tam budeme spolu bydlet. Prostě klukovská představa.

Jak se vyvíjely vaše představy o povolání v dospělosti?
Je zajímavé, že jsem nikdy jako kluk nezatoužil být hercem. Doma jsem si recitoval nahlas, naplno. Nikdo to však nesměl vědět, kdyby mne naši přistihli, tak jsem omdlel. Teprve, když jsem začal dělat ochotnické divadlo, tak mne tato profese trošku chytla. My jsem byli takový poctivý kolektiv, že jsme třeba zkoušeli hru stokrát a hráli zásadně bez nápovědy.

Kdy vám bylo konečně jasno, že chcete dělat divadlo?
Tehdy, když jsem hrál jako ochotník. Když mi však ředitel Zítek nabídl roli Trania ve Zkrocení zlé ženy, rád jsem nabídku přijal. Poté, co jsem odehrál asi pět představení, mi Zítek říkal: Horníčku, vy prý chcete k divadlu. Pochopitelně jsem přisvědčil. - A k našemu divadlu? - Já říkám: Ano. - A kolik byste chtěl? - Řekl jsem, že v nemocnici mám dvanáct set a živím z toho matku, tak když mi dá těch dvanáct set, budu spokojen. A pan ředitel řekl: Paní Loulová: Smlouvu! Za dvě minuty jsem byl venku. Dovnitř jsem vešel jako úředník plzeňské nemocnice a za dvě minuty jsem odcházel jako herec plzeňského divadla. To už tatínek rok nežil, a tak to bylo snad s jeho požehnáním, protože jsem splnil jeho podmínku, ale bez jeho vědomí.

Měl jste tehdy pocit, že svět patří vám?
Jistě, to bych chyboval, kdybych takový pocit neměl. Já jsem samozřejmě jako každý mladý herec toužil hrát tragické role, například Hamleta. Existují přirozeně výjimky. Já jsem však toho Hamleta hrát chtěl. A první role, kterou jsem v Plzni na divadle dostal, byl rekrut v Mrštíkově Maryše. Ten má v celé hře jednu větu. Když se Francek chce loučit s Maryšou, protože odchází na vojnu, starej Lízal zamkne vrata a nepustí ho dovnitř, Francek se tam dobývá a rekrut na něj vykřikne: Francku, vyraz z dveří! Tuhle větu jsem měl jedinou za celej večer. Ale já jsem si tehdy říkal, že lidi v hledišti si určitě mysleli, hergot, kdo je ten kluk, proč nehraje Hamleta. Na tuto roli jsem se těšil samozřejmě marně, protože jsem pro ni neměl dispozice. To je klasický příklad hereckého snu. A možná, že kdyby mi ji někdo nabídl, byl bych nejdříve nadšený, pak bych se hodně trápil a nakonec bych ji odmítl...

Vy jste tedy jako školák nebyl takový ten smíšek, od něhož očekávali spolužáci legraci?
Nepamatuji se, že bych byl na obecní škole nějaký šašek třídy. Na reálce už potom ano. Tam jsem zjistil, že dovedu bavit kluky, rozesmát celou třídu - a to mne přitahovalo. Zajímavé bylo, že mne to zároveň mrzelo. Vždycky o prázdninách jsem si říkal, s tímhle je konec, já se vrátím a kluci se budou divit. Přijdu zasmušilý a smutný, prostě mladý Hamlet. S tímhle přesvědčením jsem však vydržel asi tak deset minut.

Takže komik se z Miroslava Horníčka zrodil na reálce?
Dá se to tak říci. Při němčině jsem například zpíval nahlas Cikánku. Takže hned napomenutí, ředitelská důtka a tak dál. Kluci se smáli a mne to těšilo a současně mrzelo, protože jsem nedokázal být tím zasmušilým a zajímavým mladým Hamletem.