Vesnické stařenky nemusí být jen moudré a laskavé, ale také hudrající či dokonce úplně popletené - jednu takovou zachytil kdysi Evald Schorm ve Farářově konci (vzpomínáte, s jakou vehemencí si stěžovala, že si s ní nikdo nechce povídat?). Zdeněk Troška ve své volné trilogii "hoštických" komedií (Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika) oživil stejný typ, jen ještě zveličený a navíc obdařený senilním nadáváním. Zdejší babičku si zahrály dokonce dvě herečky - nejprve Emma Červená, poté Valerie Kaplanová. Ostatně vedlejší postavičky těchto filmů utkvěly v paměti mnohem silněji nežli ústřední dějové linie, které byly tak říkajíc neslané nemastné, jejich milostné zápletky chatrné. Péče věnovaná vtipně odpozorovanému rázovitému prostředí a jeho figurkám byla zejména ve slovní rovině očividná. Stačí si vybavit stále hořekujícího faráře, jeho "ovečky" či zejména razantní paní domu v podání stále mrštné Heleny Růžičkové.

Zdeněk Troška pokaždé konfrontoval parodicky, ale přitom laskavě nahlíženou vesnickou pospolitost s něčím, co přicházelo z vnějšku: nejprve to byl záhadný student, který chtěl v místním družstvu zkoumat dojivost krav, později závistivé pomluvy, které měly zabránit chystané svatbě, ve třetí - již "porevoluční" - části obec zachvátila záplava nemravností, kombinovaná se zájezdem do Itálie. Režisér, ukolébán mimořádným diváckým zájmem (kdo jiný se mohl chlubit dnes sotva představitelnou čtyřmilionovou návštěvností?), však nehledal dramaturgické zpevnění svých příběhů. Naopak na hrubě střižený skelet příběhů rozvěšoval stále blýskavější cetky v podobě epizodních nápadečků, stále vtíravějších a také obhroublejších ve svém ztvárnění. Je však nesporné, že svými komediemi Troška vytvořil divácky přitažlivý model komedií, jehož se drží i ve své pohádkové tvorbě.

Soutěžní otázka č. 8
(odpovědi na všech 9 otázek pošlete najednou do 30. září):