Může to znít neuvěřitelně, ale od první spolupráce Jana Vodňanského s Petrem Skoumalem uplynulo šestatřicet let - už v roce 1964 začali připravovat textappealové pořady pro pražské kluby Luxor a Reduta. O pět let později vpluli do Činoherního klubu a vedle toho vystupovali s vlastním programem i v Divadle hudby a v Ateliéru. V té době také vytvořili svá nejslavnější představení S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu či S úsměvem Donkichota a právě písničky z těchto specifických jevištních koláží bývají zcela po zásluze považovány za nástupkyně semaforských trvalek. A jak se Skoumalova hudba s Vodňanského texty doplňují nyní? Stále stejně skvěle. Stačí si poslechnout jejich nové album Pro děti od pěti... (unlimited).

Svou novinku se znovuvzkříšená dvojice Skoumal - Vodňanský rozhodla věnovat dětem. Sice jde o jejich vůbec první dětské album, rozhodně však nelze říci, že by zmínění pánové tuto posluchačskou vrstvu v minulosti opomíjeli. Naopak, původně začínali právě s písničkami pro děti (aniž by prý tehdy tušili, že budou někdy zpívat pro dospělé) a od svého uměleckého rozchodu v roce 1980 se jim pak věnovali každý zvlášť. Vodňanský psal pro ně knížky a Petr Skoumal je už dávno pro mnohá děcka laskavým písničkovým strýčkem. Napsal a nazpíval desky Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila a Pečivo, nehledě na obrovské množství hudby k televizním Večerníčkům (vzpomeňme na nesmrtelné melodie z Boba a Bobka, Maxipsa Fíka nebo z kutilského seriálu A je to). Za zmínku stojí i kouzelný film režisérky Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť, se Skoumalovou hudbou a písničkami s Vodňanského texty: věčná škoda, že doba filmových soundtracků byla v roce 1973 ještě v plenkách.

Album Pro děti od pěti... je plné melodicky vtipných, v textech půvabně naivních i hravých, ve výsledku neodolatelně poetických skladeb. Ať už jde o písňové miniatury ve stylu "ostravackého" popěvku o pračce Zanussi "co trha pradlo na kusy" či té o zaneprázdněném malíři, který "má tolik postřehů, že nemůže vykonávat malou velkou potřebu", nebo o rozsáhlejší a bohatě aranžované písničky Tse Tse či Večerní house. Překvapivě častějším zpěvákem je tu Skoumal, Vodňanského hlas zní jen ve třech skladbách. Skoumalovou doménou byla i produkce: do studia přizval své spolupracovníky z pražského Divadla v Dlouhé, ale i houslistu Jana Hrubého. Snad i proto působí deska spíš skoumalovsky, což ovšem nijak nesnižuje nepopiratelný přínos Pana textaře.

MILAN ŠEFL