Jste právníkem, ale po studiích jste se vyučil kominíkem a zedníkem. To moc dohromady nejde.
To bylo po kriminále, v roce 1962. Měl jsem tři možnosti. Jedna možnost znamenala vrátit se do dolů, druhá byla práce v Kladně a třetí možnost - obvodní stavební podnik v Praze. Nakonec jsem to zkusil u OPBH a šel jsem se hlásit k zedníkům. Zanedlouho jsem potkal jednoho kamaráda z kriminálu, který byl kominíkem, a nakonec jsem se u něho vyučil. Zůstal jsem tam celých pět roků a ještě se naučil jinou věc - pečovat o životní prostředí, to se tady tenkrát vůbec nepěstovalo. Mě to zajímalo a jako kominík jsem začal korespondovat s různými univerzitami.

A odpovídali vám všichni?
Na rozdíl od dnešní doby, kdy velcí páni politikové neodpovídají, ano. Pan ministr Masaryk by nikdy neudělal to, že by někomu neodpověděl.

Předtím jste studoval reálné gymnázium ve Vídni.
Tatínek tam byl od roku 1928 generálním konzulem a já jsem tam chodil do poslední třídy obecné školy. Ve Vídni bylo asi 120 tisíc Čechů. A pak jsem tam chodil šest roků do reálného gymnázia spolku Komenský. Poslední dva roky po roce 1935 jsem už byl zase zpět v Praze v Truhlářské ulici a maturoval tu.

Znáte jazyky, nedělá vám problém číst literaturu v angličtině, francouzštině, němčině, perfektně ovládáte latinu. Myslíte si, že je velká škoda, že dnešní gymnazisté vůbec latinu neumějí?
Latina je základem románských jazyků, čili kdo se ve škole naučí alespoň základy latiny, tak má k ostatním jazykům velmi blízko.

Bohužel jsme se, pane doktore, nějak smířili s tím, že je to mrtvý jazyk, jak se říká.
Je to pravda mrtvý jazyk, ale je používán v různých živých okolnostech. Rodné listy nebo listy o uzavření manželství nebo o úmrtí se v některých zemích vydávají jenom latinsky. U nás se vydávají univerzitní diplomy latinsky a ve většině zemí na světě taktéž.

Vaše maminka byla aktivní sociální pracovnicí. Lákalo vás nějak se zapojit i do takové činnosti?
Sociální práce sama o sobě mě dost zajímala. Maminka byla předsedkyní YWCY, takže tato tematika mě provázela od mládí a přivedla mě k doktorce Horákové. Působila tehdy jako mladá úřednice pražského magistrátu ve skupině, kterou vytvořila paní senátorka Plamínková, ta zahynula za války v koncentráku.

Jak vnímáte označování prezidenta Beneše jako tragickou postavu českých dějin? Souhlasíte s tím?
Ne. Já jsem pana prezidenta Beneše neznal sice příliš důvěrně, ale měl jsem možnost s ním několikrát mluvit i jednat. Benešovi se vytýkají v podstatě dvě periody, které podle názoru mnoha lidí řešil špatně. Jednak Mnichov a rok 1948. Moje stanovisko vychází z toho, co jsem sám viděl, čeho jsem se sám přímo účastnil. Mnichov byla vnucená situace, vnucený diktát. Já jsem se stal právě dík doktorce Horákové a paní Pelantové členem jejich štábu. A tehdy se začaly do Prahy hrnout tisíce a desetitisíce ubohých vyhnaných lidí - používám slovo vyhnaných úmyslně. Byli mezi nimi i němečtí antifašisté a Židé. Na všech nádražích jsme museli zajišťovat služby, všechno organizovat. Právě to byl můj přímý styk a spolupráce s Horákovou.

Podařilo se vám s ní skontaktovat i v době války, kdy byla odvlečena do Terezína?
Ne, tehdy ne, až po válce, kdy jsem byl zavřený. Za války jsem měl trošku víc štěstí.

Tušil jste vůbec, že se může přihodit něco podobného jako únor 1948?
Ano, kupodivu. Tehdy byli komunisté a byli demokraté. Když jsem dostudoval v roce 1946, tak jsem začal na předsednictvu vlády, znal jsem kdekoho, včetně Fierlingera a Gottwalda. V roce 1947 začínalo být jasné, že se komunisté na něco připravují. Když se pan ministr Masaryk vracel v roce 1947 ze Spojených národů, tak upozorňoval naše demokratické politiky Zenkla a Šrámka na to, že ho v Americe varovali, že tady dojde v dohledné době k nějakému komunistickému převratu. A oni mu nevěřili, oni si mysleli, že si z nich dělá švandu. A to byla tragédie.

V listopadu roku 1949 jste byl zatčen, bylo to šest týdnů po zatčení Milady Horákové. Byl jste označen za britského špiona a velezrádce. Jak k tomu došlo?
Mně říkali od začátku: "Vy budete viset." Počítal jsem s tím, že to špatně dopadne. Jako diplomat jsem měl styky třeba s Brity, mezi nimi jsem měl několik velmi dobrých přátel, z nichž bych rád jmenoval Anthonyho Williamse, který se potom stal sirem, byl velvyslancem v Argentině. Ti mně pomáhali expedovat ven řadu věcí.

Jste posledním žijícím člověkem z procesu s Miladou Horákovou. Můžete říci, kdy jste s ní naposledy mluvil?
Vzpomínám si na to. Já sám jako účastník prošel třemi fázemi, z nichž ta poslední od března teprve vyústila do procesu, kdy jsem vystupoval jako svědek, předposlední byl otec Opasek. A paní Horákovou jsem viděl náhodně někdy v prosinci 1949. Kdykoliv jsme opustili celu, tak jsme museli mít něco přes oči. Byl jsem tři čtvrtě roku v Ruzyni, tam to bylo dost mizerné. Šli jsme nahoru po schodech a proti nám šla skupina několika estébáků. Mezi nimi v hnusném muklovském tmavém hadrovém odění byla žena. Byla to Horáková. Tak jsme jenom tak na sebe mrkli. Naposledy jsme se setkali při procesu. Ráno mě vytáhli do zeleného antonu, malinká celička, svázané ruce, nohy, vytáhli mě v Ruzyni, samé kulomety, pak jsem dostal tmavé brýle. Za nějakou chviličku tam přišel jeden z mých referentů a povídá: "Musíte říct přesně to, čemu jste se naučil." Byl jsem veden z cely do sálu a vidím, jak v první a druhé řadě sedí obvinění mezi "esenbáky". Tam seděla i doktorka Horáková.