Prý jste se do Semaforu dostala na konkurz. Je to pravda?
Je, ale já to nebrala jako konkurz do Semaforu. Dostala jsem dopis z Barrandova, abych se dostavila na pohovor kvůli natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů. Tenkrát jsem se v Praze teprve rozkoukávala a jako prosté venkovské děvče, nenamalovaná, v tesilové sukni, jsem nic netušící vstoupila na semaforské jeviště. Sál byl plný krásných nalíčených dívek, které zpívaly anglicky a úžasně tančily, u piána seděl Jiří Šlitr a z první řady to sledoval Jiří Suchý, pan režisér Roháč, Svitáček a celá barrandovská svita. Jirka Šlitr mě pobídl, abych něco zazpívala. "Prosím, já jsem nepřišla zpívat, tady je napsáno, že se mám dostavit na pohovor k natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů," začala jsem se bránit. To už se všichni smáli, protože si mysleli, že to je nacvičené číslo.

Jak jste se z toho trapasu "vyzula"?
Dala jsem dohromady jednu sloku Klementine, pak jsem měla zatančit twist - začala jsem se v té tesilové sukni vrtět, připadala jsem si jako naprostý idiot a říkala si, jestli to mám zapotřebí. Nakonec mi uložili zazpívat Klementine jako operu, což mě potěšilo, protože jsem se v té době učila klasickému zpěvu. Všichni se opět začali smát - trochu mě to zarazilo, myslela jsem to naprosto vážně. Vypotácela jsem se z jeviště a chtěla jsem co nejrychleji utéct. To už na mě ale Jirka Suchý čekal ve vrátnici a nabízel mi angažmá v Semaforu.

Nastoupila jste v roce 1964. Jaká byla v té době v divadle atmosféra?
Něco úžasného. S otevřenou pusou jsem sledovala hvězdy, jako Pilarová, Gott, Laufer a samozřejmě Suchý a Šlitr. Šlitra jsem měla moc ráda, tenkrát mi řekl: "Pamatuj si, dokud tady budu já, tak ti nikdo nesmí ublížit." Bohužel to dlouho netrvalo. Přesto to byla nejkrásnější doba mého uměleckého života.

Další osobností, s níž jste velmi úzce spolupracovala, byl Jiří Grossmann - ten vám psal texty. Kterých jiných textařů si vážíte?
Samozřejmě Suchého, je to mimořádný zjev tohoto století, nepíše texty, ale poezii. Po smrti Grossmanna mi psal texty Jarda Machek - tomu jsem také nemusela vyprávět, co a o čem má psát. Pak ještě Zdeněk Borovec a Pavel Vrba. Když jsem chtěla kvalitní text, který by mi seděl, vždycky jsem oslovila někoho z nich.

Kdo pro vás píše v současné době?
Co se týče skladatelů, oslovila jsem hudebního dramaturga České televize Pavla Hrubeše a taky Pavla Krejču. Teď budu točit několik písniček s texty Karla Peterky, který dřív psával třeba pro Luďka Nekudu. Kromě toho jsem objevila patnáctiletou Evu Kadlecovou, která mi před rokem poslala nádherný text o Jirkovi Grossmannovi. Spřátelily jsme se, myslím si, že to je velký talent a ještě o ní uslyšíme.

Před časem jste opustila Prahu a přestěhovala se do Protivína. Jak se vám tu vlastně žije?
Bylo by nošením dříví do lesa vykládat o krásách tohoto kraje. V Protivíně žila rodina mého muže a my jsme tam před několika lety zakoupili objekt bývalých jeslí, abychom v něm zřídili rehabilitačně-rekondiční sanatorium s možností léčby lupének a jiných kožních nemocí. Do Prahy se snažím dojíždět co nejméně, jenže práce přibývá. Ale jako zpěvačka jsem byla zvyklá pendlovat po republice i mimo ni a jízdu autem mám velice ráda.