Vysílá ČRo 2 - Praha ve všední dny od 8.09 do 9.00 hod.

Ostrov záhadných deštníků

Letošní prázdniny byly u nás víc než deštivé a není vyloučeno, že za to mohli řečtí bohové. Možná nás obdařili lijáky tady ve středu Evropy schválně, aby nám mohli dát o to zřetelněji najevo, že v jejich regionu jsou líbezná místa, kde z oblohy necedí.

K takovým územím patří i řecký ostrov Rhodos. Ano, v červnu, červenci a v srpnu tam prakticky neprší. Ovšem o to větší záhadou pro mě bylo, když jsem v tamějším stejnojmenném hlavním městě objevil malou uličku, která je plná krámků s deštníky. Představte si, že v té uličce jménem Gallias jsem napočítal osm výloh s paraplaty! Dotyčné krámy měly otevřené dveře do rhodského horka - a uvnitř ani noha. Tedy kromě prodavačů, kteří neměli komu prodávat.

Přitom výběr nabízených deštníků byl přímo fascinující. Od těch obyčejných až po saténové, od běžně otevíracích až po extra super mini. A s povrchem jednobarevným, ale také květovaným, případně s novinovým potiskem a pro děti pak s Mickey Mousem. Tvar kulatý, ale i čtvercový. Zakončení hladké, ale i ve stylu fru-fru. Velikost pro jednoho ochráněnce před deštěm, ale také maxi deštník určený pro dvě osoby. Neprší-li tu v létě z oblohy, tak tu aspoň prší nabídka deštníků. A tak mě napadlo, jestli ty deštníkové krámy bez návštěvníků nejsou něco jako pračka špinavých peněz. Tedy cosi jako leckterá čínská restaurace u nás, která je prázdná - a přece ji provozovatelé nezruší. Přiznávám však, že moje domněnka byla neoprávněná, protože vzápětí jsem se dověděl, že bohatý sortiment deštníků tu má své oprávnění. Jednak tu v zimních měsících naopak pršívá hodně a jednak pro relativně nízké ceny deštníků jsou paraplata jedním z artiklů, který si tu občas nakupují cizinci. K tomu přidávám ještě informaci ze zasvěcené knížky Judy Milesové, která píše, že v padesátých letech zde na ostrově byly kromě cigaret a alkoholu také deštníky jedním z artiklů, jehož vývoz byl z ostrova bezcelný. Někteří jedinci to dokonce přičítali skutečnosti, že Rhodos byl za 2. světové války osvobozen britským výsadkem a Angličané jej pak také krátce spravovali - a jejich náklonnost k deštníkům je všeobecně známa.

Kolem letní dešťové abstinence se ovšem sluší doplnit, že přesto netrpí ostrov nějakým výrazným nedostatkem vody, jako tomu bývá leckde jinde v Řecku. Příčinou je skutečnost, že vápencové složky Rhodu jsou schopny uchovávat bohaté zimní i jarní srážky a drží je v sobě podobně jako nasává vodu mořská houba. Mimochodem, právě mořská houba je jedním z artiklů, který je v krámcích na Rhodu k nepřehlédnutí. Tyto pórovité houby jsou loveny z mořského dna a při pohledu na ně jsem se nemohl ubránit vzpomínce na školní roky - přesněji: na školní tabuli, kterou jsme takovou houbou mazávali. A ještě jednu zcela novou souvislost pro mě ty mořské houby v letošním létě získaly. Totiž: když jsem po návratu domů opakovaně slyšel, jak je tu všude plno hub, tak jsem se nemusel cítit mimo - a mohl jsem se zapojit do debaty tím, že na Rhodu jsem jich taky viděl požehnaně! Houby se prodávají i v krámcích poblíž pláže, která je pojmenována víc než neobvykle: nese jméno amerického filmového herce Anthony Quinna. Tohoto vyznamenání se mu dostalo od místní samosprávy poté, kdy tu natáčel exteriéry pro hollywoodský film Děla z Navarone. V Quinnově filmografii jsem zjistil, že dotyčný film byl natáčen v roce 1961, takže srdce Řeků si tento herec získal už tři roky před tím než v roce 1964 zpodobnil slavného Řeka Zorbu.

Pláž byla Anthony Quinnovi věnována doslova, ale on ji obratem předal zpět veřejnosti. Nicméně zůstala nazvána jeho jménem. Měl z toho určitě radost. Navzdory tomu, že jeho otec byl po předcích Ir a jeho matka Mexičanka indiánského původu, několikrát prohlásil, že si stejně myslí, že on je ve skutečnosti Řek. Jestliže film o Řeku Zorbovi proslavil Řecko novodobé, pak ostrov Rhodos získal slávu už před naším letopočtem svým Kolosem rhodským. Ten byl počítán k divům starověkého světa. Hlavní město Rhodos bylo založeno téměř před dvěma a půl tisíci lety a tamější proslulá socha zpodobňovala boha Hélia. Názory na její přesnou lokalizaci se rozcházejí podobně jako odhady její výšky, které se pohybují od třiceti metrů až do padesáti. Obrovská třicetitunová socha se však netyčila k obloze ani jedno celé století. Zemětřesení v roce 226 před naším letopočtem ji podetnulo. Ale nedávno proběhla světovým tiskem zpráva agentury Reuters, že u příležitosti chystané olympiády v Řecku v roce 2004 má být vztyčena její kopie.

Už v osmdesátých letech začala tuto myšlenku propagovat herečka Melisa Mercuriová, ale teprve letos veřejně oznámil starosta Rhodu - pan Georgis Jannopolus - že se podařilo získat od soukromých dárců potřebnou částku třiceti milionů dolarů k tomu, aby do zahájení olympiády mohla znovu ožít vzpomínka na jeden z antických divů světa.

Těžko předpovídat, jaký bude výsledek, ale jedno se zdá jisté: že bude nepřehlédnutelný. Jestli jsem se setkával při cestě po ostrově opakovaně se zmínkami o Rhodském kolosu, pak stejně tak opakovaně jsem se utvrzoval o své neschopnosti objednat si správně řeckou kávu. Ta mě totiž při každém mém pobytu na území Řecka vždy znovu a znovu přivádí do rozpaků, protože tento nápoj je tu podáván v různých poměrech kávy a cukru a já tu alchymiii neumím pojmenovat v tamějším jazyce. Ty proporce jsem nikdy dost dobře neuměl v řečtině pochopit, takže jsem byl letos rád, když před cestou Rhodos se mi dostal do rukou průvodce s příslušnými řeckými výrazy a českým překladem těchto rozličných kávových variant. A tak jsem se dočetl, že existuje kombinace méně kávy + hodně cukru, dále hodně kávy + hodně cukru, ale také hodně kávy + středně cukru, ovšemže i střední dávka kávy + méně cukru, střední dávka kávy + trošinka cukru a také silná káva zcela bez cukru. Vyzbrojen tímto soupisem jsem odletěl na Rhodos, jenže jako z udělání jsem si ten podklad vždycky zapomněl na pokoji v hotelu. A tak jsem při objednávání opětovně tápal.