VZPOMÍNÁNÍ MIROSLAVA HORNÍČKA
Jinde než v Čechách bych žít nemohl
Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční
Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek,
jež vydal v nakladatelství Formát s názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro
čtenáře Týdeníku Rozhlas hercovo vyprávění - tentokrát již naposledy.
Televizní diváci si oblíbili seriál Byli jednou dva písaři.
Těšila vás ta role hravého penzisty, který dokáže vychutnávat život?
Ano, protože si myslím, že takové má být stáří. Lidé mají mít i v tomto věku
nějaké zájmy. Ti dva krásní pošetilci se pořád o něco pokoušeli, proto mi moje
role byla velmi sympatická.
Máte na toto natáčení nějakou hezkou vzpomínku?
Mám. Točili jsme za Roztokami u hotelu Maxmiliánka na konci Tichého údolí. Tam je
statek, který vypadá velice francouzsky. A do těchto míst jsme jezdili denně půl
roku: režisér Roháč, Jiří Sovák a já. Když jsme po ránu projížděli Tichým
údolím, vždycky někdo v autě řekl: Kluci, což takhle po ránu tři malá piva!
Řidič zajel do hotelu a později už nikdo neříkal tři malá piva, nýbrž tři piva.
Jednou jsme stáli ve výčepu a přišel za mnou vrchní a říkal: Jestlipak víte,
pane Horníčku, že můj tatínek seděl s vaším tatínkem v jedné kanceláři v
plzeňské Škodovce. - Já vím, řekl jsem, mám
dokonce fotku vašeho tatínka, kterou dělal můj otec. - Já jsem
Hynek, představil se vrchní. - Vy jste Hynek? Člověče, nejenže spolu
seděli naši tatíci v kanceláři, ale vaše a naše rodina jezdili v neděli spolu k
rybníkům za Plzeň. - Ne, to jste přehnal, odporoval vrchní, to bych si pamatoval. - To si nemůžete pamatovat,
vám byly dva roky a mně čtyři. Tak jsem mu druhý den přinesl fotografii, jak
rodina Horníčkova sedí s rodinou Hynkovou u rybníka. Byl nadšený, dojatý a
okouzlený. Prohlížel si to snad dvacetkrát. Mezitím jsme si dali tři piva a tři
koňaky. Pak už jsme museli jet točit, tak jsme chtěli zaplatit. Vrchní Hynek mi však
říkal: Ne, ne, ne, měli jste tři piva. Koňaky jsou za to, že jste mi ukázal tu
fotografii. Moc vám děkuju. Když jsme vyšli ven, Jirka Sovák mě praštil do zad:
Hledej, ty blbče, vždyť těch fotek musíš mít víc.
Dětské diváky vždycky potěší film Táto, sežeň štěně.
Měl jste někdy psa?
Třináct let jsem měl kolii. Byl to jediný pes mého života. Vychovával jsem ho v
Praze. V létě jezdil s námi na chalupu. A je zajímavé, že podobného psa měl také
Jan Werich a také se jmenoval Hero. Když jsem za ním přišel na Kampu, tenhle pes se
strašně rád se mnou přetahoval o noviny, dopis či list z Werichova rukopisu. A pak
jsme se za ním honili všichni tři. Jednou, to už Werich neměl svého Hera, mne poprosil, jestli bych k němu nepřivezl svou skotskou kolii, že by si s
ní rád pohrál. Naložil jsem ji do auta a přivezl na Kampu. A tam můj Hero udělal
něco, co ještě neprovedl nikdy předtím. Vyčural se Werichovi do takové nádherné
ozdobné kašny, ačkoli to byl velice vychovaný pes a zahradu
považoval za součást bytu. Strašně jsem na něj začal řvát a Werich se zase
rozzlobil na mě: Co na něj hulákáte, člověče, takovej nádhernej pes. Dál
jsem si však hrál na přísného páníčka a Werich to vyřešil po svém. Hero, chceš se vysrat? Tak pojď ke mně do ložnice.
Paní Werichová zřejmě nebyla doma. Pořídil jste si po téhle
skotské kolii ještě dalšího psa?
Ne, už nikdy. Měl jsem ji strašně rád. A její odchod byl pro mne dost smutný.
Nechtěl jsem si podobný zážitek zopakovat. Člověk skoro každého psa přežije,
tedy skoro každý, já už ne. Já už bych si teď klidně mohl koupit štěně, ani to
bych nepřežil.
Kromě hraní ve filmu a na divadle jste napsal řadu knížek.
Která z nich je vaším nejmilejším dítětem?
Vydal jsem jednadvacet knížek, ale že by byla některá z nich mým
oblíbeným dítětem, nemohu říci. To je, jako kdybyste měl jednadvacet dětí. Taky
je budete mít všechny rád.
Jako student plzeňské reálky jste se setkal s Vladislavem
Vančurou. O čem jste si spolu povídali?
Moje první role byla v jeho hře Učitel a žák. A já jsem hrál
učitele, kterému mělo být podle Vančurovy poznámky padesát. Muselo to být
směšné. Poděkoval za pozvání na premiéru, napsal, že nepřijede, ale zároveň
vzkázal, že jestli se někdo z nás mladých zajímá o literaturu nebo dokonce píše,
tak aby se u něho zastavil. Napsal jsem mu, že píšu povídky, a on mne pozval k sobě
na Zbraslav. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny při krásném rozhovoru. Měl jsem s
sebou svoje povídky, on je odsunul stranou a říkal, že by rád věděl, než je začne
číst, zda jsem vyznavačem nějakého speciálního směru v literatuře. Ano,
řekl jsem hrdě, realismu. Strašně se rozčílil a říkal, jak může dnešní
mladý člověk vůbec vyslovit slovo realismus. A já blbec ho začal poučovat, že
nemám na mysli měšťanský realismus devatenáctého století. A on se ptal: A jaký
tedy? - A já odpověděl: Socialistický realismus. - Ptal se: Co teď
čtete? - Život Klima Samgina od Maxima Gorkého. - Chtěl mne zřejmě
vyprovokovat a tak řekl: Toho pána neznám. Doporučil mi Joyceova Odyssea,
velice těžkou knížku, nad kterou žasl i Šalda a nevěděl si s ní rady. Mám ji ve
dvou překladech doma. Přečetl jsem ho jednou celého. Byla to velice náročná četba.
Potom se Vančura podíval do mých povídek a říkal: Tady ten odstavec probouzení
člověka je napsaný docela dobře, tohle už je slabší. A ptal se: Píšete
jenom povídky? A když jsem přisvědčil, tak mi doporučil, abych se pustil do
nějaké delší věci. Chápejte psaní tak, že i pozvání k obědu bude pro vás
nepříjemné vyrušení. To je můj případ. Musíte sedět, psát a psát.
Kromě literatury a výtvarného umění patřilo k vašim velkým
láskám cestování. Mohl byste žít v jiné zemi než v Čechách?
Nemohl. Nedokážu přesně říci, co by mi v zahraničí chybělo. Jan Werich, když
Voskovec odcházel do druhé emigrace, řekl: Už jsem emigroval jednou. To jsem musel,
protože mi hrozil koncentrák. Podruhé už nechci, protože bych tam nenašel kamarády,
s kterými jsem hrál kuličky. Neměl jsem s nimi společné dětství. Takže v
emigraci by mi asi chyběly kořeny, které mám zapuštěné tady v Čechách.
Co má podle vás v životě nejvyšší hodnotu: láska, úspěch,
zdraví?
Zdraví.
V jedněch z vašich Hovorů jste dostal otázku, v čem vidíte
smysl lidského života. Moc hezky jste tehdy odpověděl. Pamatujete si ještě, co jste
tehdy řekl?
Ano. Smysl lidského života spatřuji v samotném životě, v bytí. To jsem však
neřekl já, ale Johann Wolfgang Goethe, že smyslem života je život sám. Smysl této
odpovědi se asi nikdy nezmění.
JAN HŮLA |