Jinde než v Čechách bych žít nemohl

Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství Formát s názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas hercovo vyprávění - tentokrát již naposledy.

Televizní diváci si oblíbili seriál Byli jednou dva písaři. Těšila vás ta role hravého penzisty, který dokáže vychutnávat život?
Ano, protože si myslím, že takové má být stáří. Lidé mají mít i v tomto věku nějaké zájmy. Ti dva krásní pošetilci se pořád o něco pokoušeli, proto mi moje role byla velmi sympatická.

Máte na toto natáčení nějakou hezkou vzpomínku?
Mám. Točili jsme za Roztokami u hotelu Maxmiliánka na konci Tichého údolí. Tam je statek, který vypadá velice francouzsky. A do těchto míst jsme jezdili denně půl roku: režisér Roháč, Jiří Sovák a já. Když jsme po ránu projížděli Tichým údolím, vždycky někdo v autě řekl: Kluci, což takhle po ránu tři malá piva! Řidič zajel do hotelu a později už nikdo neříkal tři malá piva, nýbrž tři piva. Jednou jsme stáli ve výčepu a přišel za mnou vrchní a říkal: Jestlipak víte, pane Horníčku, že můj tatínek seděl s vaším tatínkem v jedné kanceláři v plzeňské Škodovce. - Já vím, řekl jsem, mám dokonce fotku vašeho tatínka, kterou dělal můj otec. - Já jsem Hynek, představil se vrchní. - Vy jste Hynek? Člověče, nejenže spolu seděli naši tatíci v kanceláři, ale vaše a naše rodina jezdili v neděli spolu k rybníkům za Plzeň. - Ne, to jste přehnal, odporoval vrchní, to bych si pamatoval. - To si nemůžete pamatovat, vám byly dva roky a mně čtyři. Tak jsem mu druhý den přinesl fotografii, jak rodina Horníčkova sedí s rodinou Hynkovou u rybníka. Byl nadšený, dojatý a okouzlený. Prohlížel si to snad dvacetkrát. Mezitím jsme si dali tři piva a tři koňaky. Pak už jsme museli jet točit, tak jsme chtěli zaplatit. Vrchní Hynek mi však říkal: Ne, ne, ne, měli jste tři piva. Koňaky jsou za to, že jste mi ukázal tu fotografii. Moc vám děkuju. Když jsme vyšli ven, Jirka Sovák mě praštil do zad: Hledej, ty blbče, vždyť těch fotek musíš mít víc.

Dětské diváky vždycky potěší film Táto, sežeň štěně. Měl jste někdy psa?
Třináct let jsem měl kolii. Byl to jediný pes mého života. Vychovával jsem ho v Praze. V létě jezdil s námi na chalupu. A je zajímavé, že podobného psa měl také Jan Werich a také se jmenoval Hero. Když jsem za ním přišel na Kampu, tenhle pes se strašně rád se mnou přetahoval o noviny, dopis či list z Werichova rukopisu. A pak jsme se za ním honili všichni tři. Jednou, to už Werich neměl svého Hera, mne poprosil, jestli bych k němu nepřivezl svou skotskou kolii, že by si s ní rád pohrál. Naložil jsem ji do auta a přivezl na Kampu. A tam můj Hero udělal něco, co ještě neprovedl nikdy předtím. Vyčural se Werichovi do takové nádherné ozdobné kašny, ačkoli to byl velice vychovaný pes a zahradu považoval za součást bytu. Strašně jsem na něj začal řvát a Werich se zase rozzlobil na mě: Co na něj hulákáte, člověče, takovej nádhernej pes. Dál jsem si však hrál na přísného páníčka a Werich to vyřešil po svém. Hero, chceš se vysrat? Tak pojď ke mně do ložnice.

Paní Werichová zřejmě nebyla doma. Pořídil jste si po téhle skotské kolii ještě dalšího psa?
Ne, už nikdy. Měl jsem ji strašně rád. A její odchod byl pro mne dost smutný. Nechtěl jsem si podobný zážitek zopakovat. Člověk skoro každého psa přežije, tedy skoro každý, já už ne. Já už bych si teď klidně mohl koupit štěně, ani to bych nepřežil.

Kromě literatury a výtvarného umění patřilo k vašim velkým láskám cestování. Mohl byste žít v jiné zemi než v Čechách?
Nemohl. Nedokážu přesně říci, co by mi v zahraničí chybělo. Jan Werich, když Voskovec odcházel do druhé emigrace, řekl: Už jsem emigroval jednou. To jsem musel, protože mi hrozil koncentrák. Podruhé už nechci, protože bych tam nenašel kamarády, s kterými jsem hrál kuličky. Neměl jsem s nimi společné dětství. Takže v emigraci by mi asi chyběly kořeny, které mám zapuštěné tady v Čechách.

V jedněch z vašich Hovorů jste dostal otázku, v čem vidíte smysl lidského života. Moc hezky jste tehdy odpověděl. Pamatujete si ještě, co jste tehdy řekl?
Ano. Smysl lidského života spatřuji v samotném životě, v bytí. To jsem však neřekl já, ale Johann Wolfgang Goethe, že smyslem života je život sám. Smysl této odpovědi se asi nikdy nezmění.