Ghost Dog - cesta samuraje

Mravy dávných japonských samurajů, bezvýhradná oddanost pánu, pohrdání smrtí, chladnokrevnost - to jsou hodnoty, které osloví nájemného vraha Ghost Doga (ve stejnojmenném filmu jej ztvárňuje Forest Whitaker) natolik, že se doslova ztotožní s jejich požadavky. Když se jej totiž mafiánská rodina, která využila jeho "služeb", rozhodne jako nežádoucího odstranit, muž bez zaváhání sáhne k odvetě. Přestřelky často vpadají do ironicky traktovaného televizního vysílání kreslených grotesek (počínaje Betty Boopovou a konče Simpsony), které výhradně sledují mafiáni. Navazuje se tak zvláštní relace mezi často násilným světem animovaných příběhů a stejnou situací v realitě. Jakýsi svérázný komentář jednotlivých událostí přinášejí čtené výňatky z publikace o samurajích, kterou Ghost Dog se zbožným zaujetím čte.

Režisér Jim Jarmusch se vědomě vzdal atributů akčního vyprávění, naopak se dívá téměř nezúčastněně, volí pozvolné, nevzrušivé jízdy s kamerou, často umístěné v hrdinově autě, či netečně přihlíží jakoby z bezpečné vzdálenosti. Protagonista se většinou pohybuje sám, občas uzme nějaké luxusní auto k nočním projížďkám, a podoben své přezdívce, elektronickým zařízením bez problémů odmyká zámky i startuje. Ostatně noční scenérie tvoří nejdůležitější součást vizuální struktury filmu.

Jarmusch zdůrazňuje maximální hrdinovu vyrovnanost: vyznačuje se poklidnou chůzí a neprůhledným výrazem tváře, nepropadá zmatkům a unáhlenostem, vždy jedná s přehledem a bez zaváhání. Jeho krvavé účtování je záměrně zbaveno jakýchkoli emocí, děje se mechanicky a odosobněně. Ačkoli se o něm tvrdívá, že žije bez přátel, jeho život není zbaven citu, ať se jedná o chov holubů nebo náhodné známosti.

Vyprávění se s oblibou opírá o nejrůznější bizarnosti, k nimž vražedné zápletky dospívají - viz třeba scénu, kdy smrtící výstřel vyšlehne z umyvadla, od něhož Ghost Dog vyšrouboval odpadovou rouru a namísto ní vsunul hlaveň pistole. Avšak přes vypravěčskou stylizaci a působivé rytmizované členění (výrazný motiv tvoří rocková hudba, již si Ghost Dog pravidelně pouští z přehrávače pokaždé, když si přisvojí auto) se nelze zbavit pocitu pouhého stylistického cvičení, které nedosahuje svébytnosti ani předchozích Jarmuschových děl, tím méně průraznosti tragikomicky nahlížených mordů, jako tomu bylo ve slavné prvotině bratří Coenů Zbytečná krutost.