Jednání s lidmi je váš způsob zábavy?
Když jsem podnikal a do kanceláře přišel někdo protivný, kdo mi lezl ohromně na nervy už od prvního okamžiku, tak jsem si pořád opakoval: tvůj zákazník, tvůj pán. Pak jsem si říkal: teď je on u mě, za chvíli budu já u něj a budu chtít, aby on se choval zdvořile. Většinou jsem to zvládl a měl jsem z toho i určitou rozkoš, protože jsem si říkal: lezeš mi strašně na nervy, a přesto budu vzorný. Považoval jsem to za ohromné sebepřekonání. Ale jednou jsem takovému člověku řekl, že jeden z půvabů podnikání spočívá v tom, že je svobodné, čímž že mu oznamuji, ať vystřelí. Ale jinak jsem se vždycky snažil a třeba jsem nepůsobil moc zdvořile, vůli jsem měl.

Ve vašem novém pořadu Další, prosím!, si ale politiky ohromě vychutnáváte.
Při natáčení se bavím. Mně se líbí prvky zdvořilosti kombinované s nezdvořilostí. Skákání do řeči - v televizi třeba když někomu neskočíte do řeči, můžete položit otázku a jít domů, protože bude povídat pět hodin. Co já vím, co se může stát s některým hostem. A druhá věc: vy dáte někomu třikrát stejnou otázku a on pokaždé začne odpovídat na něco jiného. Pak mu musíte skočit do řeči. Baví mě dělat tam věci, které se nemají. Jíst, oplachovat se. Proč ne, vždyť je to prča. Vést v televizi uprděné rozhovory, kdo se na to má furt koukat. Baví mě pozorovat partnera, co on na to. To poznáte za chvilku, když má jiskřičky v očích. On ví, že je v televizi, že to není pohovor, který dělá v rámci ucházení se o zaměstnání. Já mu přece nepodávám lékařskou zprávu. A vždyť on si tam také může dělat nějaké zábavy. V duchu si říkám, být tu jako host, tak bych taky něco rozpoutal.

Budete přiostřovat?
Nemám ambice dostávat z lidí nemožné. Je to spíš dané intuicí, kdy si říkám, tohle by mě zajímalo. Ale když vidím, že se do toho člověku nechce, že by ho to třeba bolelo, tak jdu od toho. Pokud je to ale politická manýra, kdy nehodlá něco zmínit jenom proto, že si hájí své politické strategie, jsem ochotný se na tom i chvíli houpat nebo relativně přiostřit. I ostrost by měla mít hranice, protože jde o zábavu, která může navíc přinést i informaci.

Máte zálusk na nějakého konkrétního hosta?
Nechtěl bych tam mít jen politiky. Právě nedávno jsem tvůrcům pořadu navrhoval Pavla Landovského a Johna Boka, protože ti jsou pro mě symbolem neslušných Čechů, kteří jsou daleko slušnější než většina slušných Čechů. Tyhle chlapíky bych tam rád viděl, protože mě baví, a mluvil s nimi třeba o tom, co je to být v Čechách slušný. Landovský je strašně neslušný a má ty nemanželské děti, je vulgární a rval se s estébákama na mostě - kdo to kdy viděl, copak se to dělá? A rozpor mezi tím, kdo je slušný a neslušný, by mě bavilo rozebírat s těmahle dvěma.

Třeba nemanželské děti?
No, jedno, ostatní jsou z bývalých manželství. Já mám vlastně také jedno nemanželské. Tak i o tom bych se s ním chtěl bavit.

Ve svém životopise jste uvedl za vzor plemenného hřebce Masise. Máte touhu zásobit svět malými Krausi?
Ne ne ne. Když jsem ale viděl, jak si žije plemenný hřebec, tak jsem si řekl, že takhle bych se chtěl jednou mít. Stojí to na štěstí, že rozhodnou, že právě vy budete plemenný hřebec. V tom okamžiku se vám výrazně změní život. Ten kůň nedělá vůbec nic. Jenom se pase. A kromě toho mu vodí nejlepší klisny. Ne z okolí, ale z celého světa. A aby se nenamáhal zbytečně, tak s tou klisnou jdou nejprve k prubíři, hřebci, který má vyzkoušet, jestli k sobě bude ochotná pustit toho plemenného. Tragédie. Nikdy v životě bych nechtěl být prubířem. V ničem. Ten to vždycky jenom vyzkouší a pak ho násilím odtáhnou. Ale tady jsem pochopil, že plemenný hřebec je synonymum naprostého blahobytu - vždyť on má břicho až k zemi, takže pak má problém vůbec zplodit potomka. Ohromné množství lidí mu pomáhá se zvednout a kladou ho na tu klisnu. Vždyť on nedělá ani to, on jenom tak jako je. A ještě se za to připuštění platí obrovské peníze.

Koně vás také baví?
Bylo asi pětileté období, kdy jsem dělal závodně parkur. Koním jsem zcela propadl a fascinovali mě. Miloval jsem to. Nechal jsem toho ale, protože se pak jezdecký oddíl měnil v klub SSM. Tak jsem si koupil tenisovou raketu.

I tady se projevila vaše základní nechuť být organizován?
Když to přecházelo pod mladé komunisty, bylo mi to odporné. Koně mi ke komunistům nepasují.

Jaké státní uspořádání by vám vyhovovalo?
Mně by stačilo, kdybychom byli standardní demokracie se standardní mírou korupce, ve které se standardně krade a standardně lže. Nedělám si iluzi o tom, že by někde na světě existovala ideální spravedlivá země, kde se nekrade. Stačí standard. Ale ten my bohatě překračujeme. A to mě na tom popuzuje.

Znamená to, že jste ochotný tolerovat korupci?
Tolerovat ne, ale vzít na vědomí. To je jeden z vedlejších produktů každého systému. Tomu nejde zabránit.

Kde se domníváte, že u nás dosáhla blbost vrcholu?
Po padesátileté průpravě socialismem je zázrak, že nejsme ještě daleko blbější. Když se podíváte zpětně na to, co drmolili ti idioti, tak je to jako byste byla padesát let ve zvláštní škole, kde se mluví svahilsky. Vždyť je zázrak, že našemu jazyku zůstala kompatibilita - to bylo dennodenní vyplachování mozků. Podívejte se na tu plejádu pitomců, kteří se střídali ve vedoucích funkcích. To umožňoval jenom tenhle systém. Vezměte si ke konci Jakešův projev nahraný jako veleblábol. Ale to se tady dělo padesát let. Vrchol blbosti? Pokud by byl socialismus, tak bychom pořád stoupali. To byl jejich dar - nevnímat hloupost, nevnímat blbost - jednu z věcí, kterou bohatě oplývali.

Se svými názory jste asi míval dost problémů.
Míval, ale honorářem bylo, že jsem dosáhl daleko většího efektu než ti, kteří problémy neměli. Pak jsem míval problémy s těmi, co byli tak poslušní, protože ti mi záviděli, že jsem si své privilegium vyhádal. Vyhádáte-li si privilegium mezi otroky, otroci vás nesnáší, protože jim ukazujete míru jejich nesvobody. Poznal jsem to na blbostech - třeba na škole, že jsem mohl mít dlouhé vlasy, protože jsem si nosil od filmu potvrzení, že to mám dovolené, i když jsem žádný právě netočil. Jen jsem chtěl mít dlouhé vlasy.

Váš současný boom mě láká nazvat toto období Rokem Krause. Cítíte, že vám přál?
Přál mi asi proto, že je to rok 2000. Takové zvláštní datum. Pro mě to ale bylo přání něčemu, co mi všichni vždycky vysvětlovali, že to takhle nejde. Souvisí to s ironií, sarkasmem, projevem koncepčně suchým. Vždycky mi říkali: ty bys mohl, ale musíš být šťavnatější, mastnější, a já tomu uvěřil. Nikdy jsem neměl ambice něco moderovat, ale když k tomu došlo, tak jsem byl zvědavý, jak to dopadne. Jestli opravdu člověk musí být usměvavý, mastný, mokrý. Čekal jsem, že se to projeví kanonádou dopisů. Ale ukázalo se, že to přijatelné je, což bylo pozitivní znamení nejen pro mě, ale i pro ty, co také nemusí mastnotu. A se sloupkem, který píšu pro Týden? Mně řekl Lederer: pište si to po svém. A první dopisy byly: no to snad ne, to je katastrofa. Ale pak se ukázalo, že je dost těch, kteří to berou.. Moc suchoušů tu zatím není. Všichni jsou ohromě mladí, překotní a všichni si pořád telefonují to své rozesmáté nic. To už dávno ve světových televizích není. Tam mají spoustu starých chlapů, obtloustlých a klidně bez oka, protože pro určitý typ pořadů se to daleko víc hodí. Takže jsem měl zkrátka kliku, protože jak by řekl Klaus: to místo na trhu bylo volné.

Odešel vám někdy někdo z představení?
Z Nahnilička zpočátku tak deset, patnáct procent. I ze Mstitele párkrát. Pak se to po čase vyfiltruje. Oni už vám tam nepřijdou, protože si to asi řeknou. Je dobré sledovat, kdo to je. Kdyby vám tam zůstaly ty na první pohled nespřízněné obličeje, tak je to chyba. A na zájezdech, co se dělo. Šli na Chýlkovou a mysleli, že bude Ein Kessel Buntes. Pak se jim tam válela ožralá Chýlková po zemi a ti byli úplně hotoví. Chtěli muziku, ale dostali nakládačku a mazali domů. Ale je pravda, že muži byli spokojení. Ženské se pohoršovaly. To nebyla kultura - nepřijelo ponaučení. Já jsem zastáncem Woodyho Allena - jestli chcete lidem něco sdělit, jděte na poštu.

Jaké sdělení byste lidem z pošty poslal?
Mějte se! (smích)

Mezi vaše velké koníčky patří počítače. Myslíte, že může internet nahradit televizi a rozhlas?
Může s nimi přinejmenším slušně zacvičit. Vy se připojíte a rozhodnete se, jestli si chcete půjčit virtuální video nebo sledovat televizi - ale těch tam bude pět tisíc. Kdo zaujme a kolik jich bude? A digitální vysílání samo o sobě přinese velké změny. Z pokoje bude vysílat kdekdo, táta s mámou si doma přečtou zprávy a zkusí, jestli se na ně někdo bude dívat. Skončí válka o licence a já to vidím jako velký kus k demokratizaci světa. S rozmachem digitalizace mám už dlouho jednu vizi - točit sám televizní věci. Naučil jsem se to i sestříhat a na to se těším. I na to, že tím budu dávat najevo, že to dělám sám doma, že tam občas bude omylem i švenk přes kuchyni. Ale všimněte si, že tyhle domácí věci začínají přitahovat čím dál víc - home video je skutečně schopné zachytit čas i s určitou mírou intimity. Takové to: táta s mámou točí labuť a k tomu si povídají. To mě fascinuje odjakživa.

Kam budete směřovat ve třetím tisíciletí?
Do země, rozhodně. Poučený svými rodiči si ani nedělám ambice spřádat takové plány. Jsem z pěti dětí, otci je devadesát jedna a nejmladší sestra nežije. Věk i čas jsou jen pomůcky, které nemusí nutně platit.

Co byste tedy chtěl, nezávisle na čase?
Právě to, o čem jsem už mluvil - natočit si něco pro televizi, bez těch zbytečných lidí okolo, bez štábů - jen tak s kolegy herci, to by mohla být docela zábava. Spíš se raduji z toho, že nevím, co bych tak ještě mohl chtít. Jenom člověk cítí v zádech, že je čím dál tím méně věcí, které bude moct zkusit. Pro mě byl zážitek zkusit si moderování. Už pro to, že u nás je moderátor výraz dost pejorativní, to je prostě usměvavý pitomec. Proto jsem do toho šel a kolegové se hroutili. Tak takové věci mě baví, a to myslím, že mi život ještě nahraje, když to dobře půjde. Dělat si velké plány považuji za rouhání.

ANDREA BEZDĚKOVÁ