Narodil jste se v Praze před 48 lety a v roce 1969 jste spolu se svými rodiči odešel do Německa. Jako gymnazista jste zde měl mnoho přátel. Bylo pro vás těžké odejít?
Bylo to těžké v tom smyslu, že člověk tehdy nemohl odhadnout, jak dlouho to potrvá, než se s některými ze svých přátel znovu uvidí. Doufal jsem tehdy, že budu mít tu možnost sem jezdit. A skutečně v 70. letech jsem sem se svým německým pasem mohl. Vždycky jsem musel projít procedurou žádosti o vstupní vízum coby západoněmecký občan, a když jsem přijel do Prahy, tak jsem se musel hlásit na policii v Bartolomějské jako cizinec. V 80. letech, kdy už jsem pracoval v BBC a kdy jsem sem jezdit nemohl, se zase zdejší lidé častěji dostávali na Západ, takže jsme se mohli vídat s některými přáteli v Německu.

Němčinu perfektně ovládáte. Kdy jste získal suverénní znalosti tohoto jazyka?
S němčinou to bylo v mém případě velmi komplikované, protože já jsem ji trošku slyšel doma už v prvních letech života. U nás bydlela moje babička - Rakušanka, kterou osud zavál už před první světovou válkou do českého pohraničí. Dědeček pocházel z okolí Žatce, byl německo-židovského původu, sloužil v armádě ve Vídni. Tam se poznali, vzali se a žili spolu v sudetském pohraničí. Moje máma například vyrůstala jako sudetská Němka, otec pocházel zase z pražské židovské rodiny, kde se mluvilo jak česky, tak německy. Ale nesmíme zapomenout, že to byla první polovina 50. let, kdy mluvit německy na veřejnosti v Praze prostě nešlo. Když jsem někdy v roce 1954 jako tříletý začal zpívat v pražské tramvaji německou lidovou písničku, tak jsem nedospěl ani k druhému taktu a dostal jsem pár facek od maminky, která mi jako tříletému klukovi nemohla racionálně vysvětlit, proč se to "nedělá". To samozřejmě emocionálně ovlivnilo můj postoj k němčině, pak jsem dlouho německy nechtěl mluvit.

Německá emigrace vašeho tatínka nebyla první.
Nebyla, protože on musel utéct před Hitlerem v roce 1939 do Anglie, a to mu zachránilo život. Já jsem byl v důsledku toho vychováván anglofilsky, mentálně jsem se vždycky cítil velmi doma v anglosaském světě.

Když přijde řeč na tak citlivé záležitosti, jako je odsun Němců, česko-německé vztahy nebo pojem kolektivní viny, jak se s tím vyrovnáváte a jak to vysvětlujete?
To je strašně komplikovaná záležitost. Kolektivní vina neexistuje, ale stejně tak, myslím, nemohou sudetští Němci očekávat od Čechů nějakou kolektivní omluvu. Proti té bych se stavěl. Kolektivní omluva Čechů by svým způsobem implikovala omluvu i těm sudetským Němcům, kteří byli aktivními nacisty a kteří si podle mého názoru zasloužili v mnohých případech ještě daleko tvrdší osud než odsun. Na druhé straně odsun byl v řadě případů skutečně nespravedlivý.

Jak s tím mají naložit politici a hlava státu?
Já myslím, že hlava státu udělala, co bylo v jejích silách, a už by se k tomu asi neměla znovu vyjadřovat. Každá omluva, která se opakuje, ztrácí na účinku. Je třeba pochopit atmosféru té doby, pochopit, že lidé bez rozdílu politického názoru neviděli možnost, jak pokračovat v soužití s velkou německou etnickou skupinou v jednom státě po tom, co se všechno událo v předcházejících letech. Je taky třeba říci, že metody, které byly použity při odsunu, byly do tohoto prostoru vneseny nacistickou ideologií a nacistickou praxí. Tam je prvopočátek.

Co říkáte názorům, že zrušení platnosti dekretů prezidenta republiky, takzvaných Benešových dekretů, by znamenalo deformaci celého právního systému této země?
Ono nejde jenom o Benešovy dekrety, ale o všechny právní akty, které jsou na nich založeny nebo z nich vyvěraly. Německá strana se dodnes neodhodlala přistoupit na československou, českou a západní interpretaci platnosti mnichovské dohody, protože říká, že kdyby přistoupila na to, že mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku, tak by přistoupila na to, že některé právní akty by byly zpochybněny a visely by náhle ve vzduchoprázdnu.

Kde jste získal své historické a politologické vzdělání?
Víte, já jsem vždycky hlavně hodně četl a univerzity mi k tomu dávaly rámcovou možnost. Studoval jsem převážně v Německu, kde právě univerzita humboldtovského typu je pořád ještě v porovnání s anglosaským světem skutečně prostorem svobody. Není to tak, že musíte absolvovat určité studium podle daných osnov, jako je tomu v Americe nebo v Anglii. Člověk si mohl studovat, jak dlouho chtěl, a já se musím přiznat, že jsem si to také užil, studoval jsem celkem devět let.

Z Mnichova jste odskakoval do Londýna a dokonce do Spojených států.
Nejdříve jsem byl na vysoké škole politických a sociálních věd v Londýně a potom jsem jako graduovaný student strávil rok ve Spojených státech na Harvardu. To mi dalo hodně. Bylo to totální ponoření do jiné kultury, to, čemu se někdy v jazykových kursech říká "total imagine".

V roce 1980 jste odešel do BBC, tam jste pracoval sedm let jako redaktor českého vysílání. Pracoval jste také v německém vysílání i v televizi. Jak vzpomínáte na televizní zkušenost?
Se smíšenými pocity. Chtěl jsem si to vyzkoušet, protože člověk přece jenom byl ovlivněn významem toho média, obdivoval určité moderátory, obdivoval způsob, jakým BBC produkovala publicistické pořady. Brzy jsem ale zjistil, že to není prostředí, ve kterém bych chtěl strávit svůj profesionální život, tam prostě pracoval úplně jiný druh lidí, lidí, kteří mají skutečně lokty, kteří také uvažují jinak, kteří nejsou tak akademicky založeni, jako jsem byl já. V televizi se myslí od obrázků, jak jsme tomu říkali.