Možná jste už měli v ruce slavnou knihu Grahama Greena Tichý Američan, jejíž děj se odehrává v jihovietnamském Saigonu. Britský spisovatel ji napsal v polovině padesátých let. Tehdy mělo toto asijské město neopakovatelnou atmosféru. Možná vás bude zajímat, jak vypadá po padesáti letech, za nichž bylo svědkem mnoha historických událostí. Od roku 1945 bylo centrem Francouzů, kteří odsud bojovali proti komunistickému Ho Či Minovu severu. Koloniální válka skončila jejich porážkou u pevnosti Dien Bien Phu 7. května 1954 a Ženevskou dohodou, která definitivně rozdělila Vietnam 17. rovnoběžnou. Saigon se stal hlavním městem Kočinčínské republiky. Po Francouzích přišli Američané. "Většina lidí je měla ráda, prodávali žvýkačky, Coca-Colu, tehdy bych to nikdy nepřiznala, nahrávalo by to těm na severu, ale Saigon byl skutečně městem neřesti," říká mi madam Die. Žena pocházející z nejbohatších vrstev, která vystudovala práva ve Francii, byla členkou kočinčínského senátu, aktivně však podporovala sjednocení Vietnamu. Po válce si zařídila slavnou restauraci Le Bibliothek, kde se scházela místní inteligence a kde byl i v dobách největšího hladu k dostání pravý nefalšovaný alkohol. Při návštěvě Vietnamu sem zavítal i bývalý francouzský prezident Francois Mitterand.

V roce 1975 figuroval Saigon na hlavních stránkách všech světových deníků. 30. dubna odstartoval ze střechy americké ambasády vrtulník s posledními Američany na palubě. Vietnam byl sjednocen a Saigon zahalila mlha. Místo označené za doupě reakcionářů dostalo o rok později nový název - Ho Či Minovo Město. Život jako by ustrnul. Ne však nadlouho, dnes je Saigon, jinak mu místní neřeknou, sedmimilionovým velkoměstem, které se mění každým dnem. Proslulá budova americké ambasády v ulici Le Duan opět patří svým majitelům. Ti se však rozhodli ji nahradit novějším objektem. Také malé domečky, restaurace a krámky z centra postupně mizí a nahrazují je výškové budovy ze skla a oceli. Před deseti lety, kdy komunisté v Hanoji vyhlásili ekonomické reformy Moi Doi, přišli zejména do jižního Vietnamu zahraniční investoři. Dobře se daří i místním podnikatelům. Jejich výdělky se pohybují vysoko nad vietnamským průměrem a překračují částku patnácti set dolarů za měsíc. Noční život se opět rozhořel. Jeho centrem jsou bary Karaoke. "Chodíme sem po každém úspěšném obchodním jednání, je to jakýsi místní rituál," říká mi pan Muoi, který mě do jednoho z barů zavedl. Každá skupina návštěvníků má svůj salonek. Mladé krásné Vietnamky nejprve otřou svým společníkům obličej vlhkým ručníkem, poté jim usednou po boku, tulí se k nim a nechají se porůznu osahávat. K ničemu dalšímu údajně nedochází. Podnik by prý uzavřela policie. Možná se později ti, kdo stojí i o důvěrnější služby, přemístí do některého z řady nových saigonských hotelů. Sama jsem v tom svém byla svědkem noční policejní razie. Peníze a ekonomický růst vnášejí do města všechny nešvary. Hazard, drogy, onemocnění AIDS. Snad jen smog není tak zoufalý jako v nedalekém Bangkoku. Většina Vietnamců dosud jezdí na skútrech nebo motorkách, auto je zde spíše výjimkou.

Na McDonald tu zatím ještě nenarazíte, stále tu lze nalézt romantická místa a duch staré Asie, o kterém psal Graham Green. S nastupující generací však mizí do pozadí a je asi jen otázkou času, kdy vůni linoucí se z pouličních kuchyní a stánků nahradí hamburger bezpohlavní chuti. Před pětadvaceti lety odcházeli Američané ze Saigonu jako poražení, dnes je jejich životní styl pro mladé Vietnamce vzorem. Stopy nostalgie tu nenajdete, nová moderní tvář velkoměsta se jeho obyvatelům líbí.

Italské železnice se rodí v roce 1839. První trať spojila Neapol a Portici, dvě královská sídla monarchů obojí Sicílie. Ostatní italští monarchové nemohli zůstat pozadu, a tak se železniční síť na italském území poměrně rychle rozrůstá. V roce 1865 má již 10 000 km. Dnes je to 16 tisíc. Italské železnice, které byly počátkem tohoto století zestátněny, by měly být nyní postupně privatizovány. Prozatím jediným akcionářem nové společnosti je ministerstvo státního pokladu. Privatizace postupovala pomalu, ale italským občanům přispěla opět na pomoc Evropa. Rodící se možnost konkurence se vstupem zahraničních podniků na italské území povzbuzuje manažery k iniciativnosti. I díky tomu má Řím nové moderní nádraží. I když, mezi námi řečeno, mně se líbí více nádraží v Miláně, staré, krásné nádraží z kovu a skla. Když vystoupíte z vlaku na nádraží Milano Centrale, jako byste se ocitli v nějaké katedrále s vysokou klenbou, tlumící veškerý hluk.

Italské železnice přepravují každý rok 461 milionů cestujících. Mají kolem 120 tisíc zaměstnanců, ale jejich počet klesá. Od starších Italů můžete občas slyšet postěžování typu: když tu byl On, tak jste si mohli podle vlaku nařídit hodinky. On je samozřejmě Duce Mussolini. Tehdy prý vlaky jezdily na minutu přesně. Dnes tak přesně nejezdí, ale i když si Italové na své železnice stěžují, nejsou nejhorší a jsou stále ještě poměrně levné v porovnání s jinými evropskými zeměmi. Fakt je, že zejména strojvůdci využívají toho, že jsou téměř nenahraditelní. Vytvořili si své vlastní odbory a občas - příliš často dle uživatelů - vyhlásí stávku, aby získali zvýšení platů anebo jiné výhody. To jim ale na druhé straně přináší v poslední době značné nepříjemnosti. Před lety, když se vesele stávkovalo všude, pasažéři projevovali jisté pochopení (pravděpodobně je hryzalo svědomí). Doba se však změnila. Cestující, hlavně ti, kteří musí každý den dojíždět do práce desítky kilometrů, ztrácejí nervy a čím dál častěji na ně přichází chuť lynčovat stávkující strojvůdce. Několikrát se o to i pokusili, a proto se při posledních stávkách nechávají dojíždět do cíle všechny vlaky, které jsou již na cestě.

K cestování vlakem v Itálii patří také mobil. Zejména cestu rychlíkem na dálkových tratích vám zpříjemní, anebo naopak učiní nesnesitelnou, desítky mobilů. Mobily se rozezvučí, ještě než se vlak rozjede, a pak se po celé hodiny ozývají ze všech stran trylky a znělky a vy jste nuceni poslouchat soukromé intimní rozhovory, hovory s maminkou i zákulisní intriky v nějakém podniku. Při poslední cestě vlakem jsem se například dozvěděla všechno o pozadí volby jistého předsedy lékařské fakulty na jisté univerzitě v severní Itálii. A pak nám tvrdí, že Italové ze severu jsou osoby diskrétní a kultivované...

Vlak je fantastický dopravní prostředek, schopný překvapit tisícerým způsobem. Mám české známé, kteří v italském vlaku zakoupili za velmi výhodnou cenu videorekordér a kameru. Cena byla výhodná, protože se mělo jednat o kradené zboží - kdo by odolal výhodné koupi, i když kupuje nelegální zboží? Kdo by neobětoval i pěknou sumu marek, které měly sloužit na pobyt v Itálii? Problém byl v tom, že když známí u mne doma rozbalili krabice s přístroji, našli v nich šest litrů minerální vody a krásnou kameru z dřevěných špalíčků. Měla i pohodlný držák a dřevěné kolečko místo objektivu. Mně od té doby pořád vrtají hlavou dvě otázky: kam se podělo čelo videorekordéru, které prý moji přátelé viděli a sáhli si na ně krátce před tím, než krabice chvatně uložili do brašen, a jak se domluvili, když uměli jen česky?