Pátek 22. 9. 2000 22.32 hodin

O Novém roce 1470 vydal král Jiří nový manifest, ve které vysvětloval celému světu pravé příčiny a průběh boje Čechů proti papeži. Papež opustil cestu milosrdenství a spravedlnosti a vzbouřence proti králi podporuje! Tento svůj manifest zaměřil Jiřík hlavně na říšská knížata. Vypočítával svoje zásluhy o říši. Kdyby se však říšská šlechta města a knížata měla vojensky postavit proti českému králi, neváhal by Jiřík říšské stavy opustit a ponechat říši jejímu truchlivému osudu. V závěru se pak český král obracel na říšské údy, aby pomohly v Římě zjednati králi veřejné slyšení anebo aby ukázaly jinou schůdnou cestu, která by přinesla Čechům mír. Že by Jiří neměl dobrou a vůli a že by se nesnažil, to se tedy o něm rozhodně říct nedá. Všecky ty mírové výzvy ale válce nezabránily. Po Velikonocích roku 1470 začala poslední válka. Nastal poslední boj krále Jiřího. A byla to válka velice, velice podivná. Křižáci, kteří do země české vpadli, dočteme se ve Starých letopisech českých, nosili na šatech svých kříže červené ze sukna vyšité, aby je lidé po nich poznali. Nebrali nic za žold, jedině že zabíjeli Čechy pro krev boží a všecky napořád, i dítka, rubajíce z nich hlavy a házejíce jimi na sebe co hlávkami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálích a umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchů čisti. A když někde bitvu měli s Čechy a zabili kterého Čecha, tehdy několik Němců (těch křižáků) na něho vlezli jako na hovado, dávíce z něho krev, aby se v ní zmazali a byli hříchů čisti. Neb je na to papež navedl, dav na to svou bullu, aby tak činili a v té krvi aby se plíhali (aby se plíhali znamená courali, brodili). Kdož by koli zabil Čecha a v jeho krvi se umyl, že bude hned všech hříchů čist, jako by se neviňátko z matky narodilo. A byl-li kdo v tom boji zabit, tak papež otevřel nebe, do kterého hned beze všeho očistce půjde každý ten zabitý křižák. A tak když jsou se po Češích zabitých káceli, mažíce se jejich krví, mnohokráte stalo se, že na jednom zabitém Čechu druhdy tři, čtyři, i do pěti těch křižáků bylo poráženo. A tak oni po zemi české toliko po vsích a po městečkách nehrazených čmuchali a smýkali se, dokazujíce rekovství svého na dítkách, na ženách sedlačkách, na nebohých chodečcích, kterého kde polapili, že se ke svým nedostal. Kdepak se kdy polem s Čechy potkali, anebo kterého hradu či města rekovsky dobyli? Zradou jsouce naplněni Čechy pálili, po sedlácích se vozili. A proto nikdy se ctí z Čech nevyjeli, ale mnohokrát s velikou silou do země vtrhli, jako by měli všecky Čechy pobíti a sami zemi jejich svým plemenem osaditi, načež bývali poraženi a se strachem cestami rozličnými ze země utíkali s hanbou, se škodou a se svým nezdravím velikým. Skoro se chce říct: chudáci křižáci. Neměli na toto království nikdy štěstí. Po Velikonocích v roce 1470 překročila uherská vojska opět moravsko-slovenskou hranici a dorazila do Brna. Král Jiří se omezil na vyslání posil k Uherskému Hradišti. Českým vojskům se podařilo prolomit blokádu a českou posádku zásobit. Král Matyáš obrátil své armády od Brna z Hradišti a přivolal i další posily z Uher. Jiříkova vojska obrannou linii neudržela a bez porážky ustoupila v pořádku k Hodonínu. U Hodonína došlo k velkolepé podívané. Vyplácelo se. Uherský král Matyáš vyplácel své jízdní oddíly. Taxa: jeden dukát za hlavu nepřátel. Platil 585 zlatých. Rácové (to byli divocí uherští kočovníci) přepadli jeden z českých spížovacích oddílů, zmocnili se zajatců a bez rozpaků všem pěti stům osmdesáti pěti uřezali hlavy. Křesťanské nebylo ani to, co následovalo. Když dostali od Matyáše odměnu, nakládali uřezané hlavy na totachy (to byly velké praky) a vystřelovali je do českého ležení. Jako zelné hlávky. Tak český letopisec měl pravdu.