Dne 22. února 1471 umřel v Praze mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup, který už půl století stál v čele podobojí církve české a spravoval, řídil a zastával veškeren duchovní život a ruch její. Co do těla líčen byl co muž slušné, ale nepříliš vysoké postavy, širokoplecí a tlustý, mohutných prsou s lysinou na čele. V posledních letech jeho života roznášena o něm pověst, že mrtvicí byl raněn - někdy se zakoktával. V obcování byl ke všem lidem přívětivý a ochotný. Starý letopisec praví, že byl syn kováře v předměstí rokycanském a že Bůh skrze něho veliké a spasitelné věci působil a zůstavil Čechům, říká historik František Palacký, a my jsme si ve Starých letopisech českých našli příslušnou pasáž, kterou o něm kronikář, Rokycanův současník, napsal: Báli se ho domácí i cizinci, král, královna, jakož i páni, neboť on se bál milého Pána Boha a pilně se modlil ve dne v noci už od mládí. Návštěva u lůžka mrtvého Rokycany je posledním svědectvím, že se Jiřík mohl pohybovat. Sice ztěžka, ale ještě mohl. Když se pak vrátí do Královského dvora (Pražský hrad stále jako sídlo hlavy státu nefungoval), tak uléhá a už není s to vládnout svým nohám. Tělo mu opuchá, nohy odmítají sloužit, nemohou už unést tu otylou postavu. Král však nerezignoval. Lékařům se podaří, aby mohl aspoň sedět a pracovat, protože v té šedivějící hlavě vládne stejně bystrý rozum jako předtím. Král sedí na trůně a dlí ve vzpomínkách u svého nejstaršího syna Viktorina, který tráví dny v žaláři uherského krále, svého švagra. Se sebezapřením zůstává Jiří v čele svatební tabule, když se žení jeho nejmladší syn, devatenáctiletý Hynek. Nikdo z okolí královy bolesti nevnímá, bezstarostný je i králův mazlíček, kníže Jindřich. Ten ke konci února píše do Saska: Král i královna jsou veselé mysli, jsou zdrávi a svěží

O zdravotním stavu Jiříka je daleko lépe informován jeho protivník Zdeněk Konopišťský. Možná od komorníků, možná od lékařů. Dozvěděl se, že život českého krále může každou chvíli zhasnout. Odvolaný už vajec červených jisti nebude, píše přátelům a chce tím říct, že se král Velikonoc nedožije. Přichází však jaro a král pookřívá. Začíná se věnovat úředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb ho však unavuje. Choroba postupuje stále rychleji. On se však chová, jako by neexistovala. Do posledních hodin vyřizuje státní agendu. Odulé tělo sedí ochromeno v křesle, mozek a ruce však stále pracují. Ještě v první jarní den (tedy pouhý den před svou smrtí) král podepisuje úřední písemnosti. V pátek 22. března 1471 se mu přitíží. Lékaři nemohou zadržet údery smrti. V deset hodin dopoledne jedenapadesátiletý český král umírá sedě na stolci (tedy na trůně). Ani o příčinách, ani o okolnostech jeho smrti nezůstaveno nám hojnější paměti, nežli že umřel na vodnatelnost (tedy na selhání funkce ledvin). Postava jeho již tak přirozeně těžká a hrubá opuchnutím zvláště nohou a pak i ostatního těla upadla posléze až do neforemnosti. Když z mrtvého těla vybrána střeva, nalezena byla játra do polou zkažená a v žluči kamének holubímu vejci podobný, břicho pak tukem na píď tlustým obrostlé. Mrtvola v hlavní síni dvora Králova na Starém Městě ležela v sobotu a v neděli k obecnému podívání; v pondělí pak pochována v hrobkách královských u svatého Víta na Hradě. Srdce a vnitřnosti byly prý ve stříbrné schránce vloženy do hrobu nedávno zemřelého Jana Rokycany v Týnském chrámu. Odešel od nedokončeného díla. Nebylo nikoho, kdo by správu českých věcí převzal s touž odpovědností a s týmž politickým rozhledem. Sen jednoho z největších českých panovníků o národním království, ve kterém vedle sebe snášenlivě žijí lidé dvojí víry, se náhle a nenávratně rozplynul.