Mottem cyklu Instrumentální hudba Johanna Sebastiana Bacha by mohl být exaltovaný úryvek z nekrologu Johanna Agricoly, jenž vyšel záhy po smrti skladatele: Jak převzácný byl zjasněný náš Bach. Vznášel se v modru, kroužil směle, hned hrozil a hřímal, hned sladkostí jímal, když vznícen vzýval svého stvořitele. Rok 2000 je protkán řadou uměleckých výročí. Tím nejvýznamnějším bylo dvojí výročí Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750). Podobně jako v roce 1991 s Mozartem i v tomto případě ovládla Evropu další vlna vzníceného zájmu o dílo a život skladatele. Bachovský revivalismus tak dosáhl svého, doufejme pouze dílčího, kulminačního bodu. Ambicí pětidílného cyklu bylo přiblížit některé historické souvislosti spojené s Bachovou instrumentální tvorbou s akcentem na stěžejní cyklus Braniborských koncertů, objasnit jejich vznik a charakter. Základem cyklu jsou však interpretační sondy do nahrávek posledních zhruba dvaceti let. Do výběru osobností, které stály za realizací bachovských projektů, se dostali vynikající umělci, kteří nezřídka vedle dirigování jsou i instrumentalisty. Jsou to jména dobře známá všem hudebním znalcům: Herbert von Karajan, sir Neville Marriner, Milan Munclinger, Christopher Hogwood, Trevor Pinnock, Reinhard Goebel, Sigiswald Kuijken, Jeanne Lamon, Tony Koopman, Nikolaus Harnoncourt a Philip Pickett. Nahrávky těchto deseti mužů a jedné ženy dobře nastiňují tři hlavní proudy současné interpretace děl Johanna Sebastiana Bacha: tzv. autentická neboli historicky poučená interpretace, dále tradiční interpretace na moderní nástroje nezabývající se příliš poučením z historie a konečně střední cesta, jejíž zastánci důkladně poučeni studiem dobových materiálů věří v aktualizaci Bacha na převážně moderní nástroje. Vedle Braniborských koncertů jsou zde zastoupeny i Orchestrální suity a některé sólové koncerty.