Jste šéfem operací obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Co z toho pro vás konkrétně vyplývá, co máte na starosti?
V podstatě je to manažerská činnost, která se skládá ze dvou částí - práce v terénu a práce tady. V Česku sháním peníze, ale taky rozhoduji, kdo kam pojede, co tam bude dělat a jestli na to vůbec má. V terénu pak věci společně s ostatními realizujeme.

S Nadací jste začínali ve dvou. Kolik lidí je se Společností spjato v současné době?
Přesné číslo vám neřeknu, ale je to diametrální rozdíl. Třeba v tuto chvíli máme jen venku osm lidí, přičemž byla období, kdy jsme měli v cizině třeba třicet spolupracovníků. Společnost je rozdělena na několik oddělení, která se zabývají jak Kosovem nebo Rumunskem, tak třeba likvidací následků povodní, romskými projekty, lidskými právy. Dá se to vyjádřit i čísly. Za loňský rok se náš přímý a nepřímý obrat přiblížil sto třiceti milionům korun. To už je obrat relativně slušné malé firmy.

Již od počátku se nadace a od roku 1999 obecně prospěšná společnost Člověk v tísni pyšní tím, že humanitární zásilky nejen shromažďuje, ale také kontroluje jejich rozdělování. Jak s odstupem času toto pravidlo klasifikujete - je v praxi vždy uskutečnitelné?
Člověk samozřejmě nemůže hlídat každou konzervu, když jich má na jednom náklaďáku dvanáct tisíc. To je opravdu nereálné. Ale vhodným výběrem příjemce, přítomností na místě a namátkovou zpětnou kontrolou se leccos uhlídat dá.

Jak taková zpětná kontrola funguje?
Především musíte dát lidem v uprchlických táborech na vědomí, že jste jim něco přivezli a kolik je toho na osobu. Lidi v táboře si takové věci řeknou, už si ohlídají, co jim patří. Taková samokontrola, kdy dáváte lidem do ruky informaci, je velmi účinná. Ale princip zpětné kontroly spočívá v tom, že se na místo určení zásilky tak za týden vrátíte, obejdete pár stanů a zeptáte se, zda každý opravdu dostal kilo cukru, každý jedno mýdlo a tak dál. Na druhé straně, v místech otevřeného boje nic kontrolovat nemůžete. Ve válce totiž platí úplně jiná pravidla než mimo otevřenou zónu.

Je pozoruhodné, že vaše kamiony s humanitární pomocí dosud nebyly přepadeny. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Asi ve větší míře než západní organizace spolupracujeme s místními lidmi, jsme taky vcelku pochopitelně lépe jazykově vybaveni a v neposlední řadě máme štěstí. Ale určitě se dřív nebo později stane, že nám zastoupí cestu chlápek s kalašnikovem a bude chtít náklaďák i s nákladem. V takové chvíli asi nezbyde nic jiného než mu vyhovět, protože život je život.

Princip dopravy materiální pomoci k vám v průběhu let přilákal mnoho nových spolupracovníků. Bezesporu jste tušili, že se jejich romantické představy takzvaně na místě činu často střetnou s realitou, kterou si před pár dny ani nedokázali představit. Připravujete je na tak drsnou konfrontaci?
Snažíme se. Součástí pohovorů a psychotestů je i to, že se nováčkům snažíme vysvětlit, co je čeká, co budou zažívat při nárazu s realitou. Říkáme jim například, ať nečekají, že jim někdo bude děkovat, že ve válce jde spíš o to vyložit pytle, zkontrolovat, kdo co dostal, a mazat pryč.

Velká část vašich iniciativ souvisí s válečným děním a zvláště v některých částech světa je humanitární pomoc bohužel neodmyslitelně spjata se smrtelným nebezpečím. Jak se vnitřně vyrovnáváte s tím, že někdo z těch vesměs velmi mladých lidí, kteří se vám nabídli, může přijít o život?
To je těžká otázka, samozřejmě se toho celá léta bojím. Ale do krizových oblastí současného světa jezdí pracovat statisíce lidí a je to jen jejich osobní rozhodnutí. My se snažíme lidi hlavně dobře informovat. Riziko tu ale bude vždycky.

V této chvíli se nabízí otázka na téma vzájemných vztahů mezi společností Člověk v tísni a jejím zakladatelem, Českou televizí. Jak byste jejich současnou podobu charakterizoval?
Česká televize nás podporuje tím, že máme střechu nad hlavou a my jí za to přinášíme expertizy, reportáže, zmíněný cyklus filmů. Je to asi celkem standardní situace, podobné humanitární organizace existují ve spolupráci s televizemi v dalších zemích. Myslím si, že pro vztah s Českou televizí je docela charakteristická formulace v našem názvu, tedy "Společnost Člověk v tísni při České televizi".

Vraťme se ale k tomu nejpodstatnějšímu - k humanitární pomoci. Jakou máte zkušenost s odezvou ze strany občanů České republiky, jinými slovy, jsme štědří dárci, třeba v porovnání s tím, jak přispívají v zahraničí?
Když jsou Češi přesvědčeni, že je to opravdu zapotřebí, jsou ochotni sáhnout i hluboko do kapsy. Ale zatím u nás není zvykem finančně přispívat takovým tím kontinuálním způsobem, který je součástí společenských konvencí. Pro ilustraci: V každé anglické hospodě je na baru kasička, určená pro příspěvky na zdravotně postižené, na opuštěné děti a podobně. Je běžné, že ti, co tam chodí na pivo, občas do kasičky hodí libru a věří, že se dostane tam, kam má. A ta libra se tam taky většinou dostane.

V Česku by se to nestalo?
Znám řadu českých hospod, kde bych do nějaké kasičky peníze nehodil, protože bych nevěřil tomu, že neskončí jinde, než mají. Ale to je tím, že dobročinnost u nás nemá takovou tradici jako v některých západoevropských zemích. Třeba v Norsku mají už léta jakýsi Den humanitární pomoci. Během čtyřiadvaceti hodin tam vyberou i pětadvacet milionů norských korun, což je asi sto milionů korun českých.

Ale Člověk v tísni se přece nevyhýbá ani sbírkám.
To ne, ale taková sbírka musí být cílená. My jsme třeba před lety zahájili obnovu sarajevské knihovny, srovnané za války se zemí. Dávaly knihovny, ale posílali i jednotlivci. Obeslali jsme většinu žijících spisovatelů, každý dal svou knížku s podpisem, prezident Havel přidal kompletní encyklopedii Britannica... Ale to byla spíš výjimka. Ve válečných oblastech, kde pracujeme, je hlavně třeba dát lidem najíst, opravit domy, zprovoznit školy, nemocnici.

MILAN ŠEFL