Odkud se vzala kravata

"Píše se rok 1618. V Evropě vypukla třicetiletá válka." - Tak začíná propagační videonahrávka vyhlášené chorvatské továrny na kravaty vyprávění o původu kravaty. Pojďme historií dál. Evropa se mobilizuje - součástí tehdejší habsburské říše je i Chorvatsko. Na bojiště vyrážejí i chorvatští muži. Už tehdy bylo v Chorvatsku zvykem, že ženy uvazovaly svým mužům kolem krku šátek - na znamení své věrnosti a jako připomínku své lásky. Chorvatští jezdci došli s válečným tažením až do Paříže, kde jejich šátky uvázané zvláštním způsobem kolem krku upoutaly pozornost tamní společenské smetánky. Pařížská šlechta začala chorvatské důstojníky napodobovat a nosit šátky uvázané "po chorvatsku" - a la Croat - a kravata byla na světě.

V chorvatském Zábřehu je jen jedna továrna, která na své výrobky může vyšít slova - "Ručně vyrobeno v Chorvatsku - domovině kravaty". Pan Bušič založil se společníkem firmu Potomac v roce 1990, ale myšlenka vyrábět exkluzivní kravaty v něm zrála už od 70. let. Jejich kravaty nesou ochrannou značku Croata. Samozřejmě nebyli a nejsou jediní, kdo v Chorvatsku kravaty vyrábí. Museli tedy zvolit správnou strategii. "To, co my tady v Chorvatsku vyrábíme, jsme odlišili hlavně designem. Každá kravata s sebou nese nějaké poselství, má svůj obsah. Většina našich vzorů má nějaký význam. Ať to jsou momenty z chorvatské historie, symboly měst, nebo nějaká kulturní poselství," vysvětluje pan Bušič. Dnes jsou v designerské dílně uloženy kravaty s několika tisíci různými vzory. Na látce se dá vytušit tu hlaholské písmo, tu ornament z věže kostela, motiv z dlaždice kašny, ratolesti stromů, symboly uzavřeného kruhu přírody, keltské runy... Ke každé kravatě je přibalena malá brožurka, ve které je "priča" - krátké vyprávění o tom, co vzor na kravatě symbolizuje. Vnucuje se otázka, kdo všechny ty vzory vymýšlí? "Je to většinou moje práce - připravit koncepci nového vzoru," řekl mi bez hnutí brvou pan Bušič. "Jak někde vidím nějaký zajímavý detail, už si ho představuji na kravatě."

Pan Bušič se také pochlubil, že kravaty od jeho firmy nosí i ti z kruhů nejvyšších: "Ve svém šatníku je má také třeba prezident Clinton nebo bývalý šéf německé diplomacie Kinkel. Jsou různé cesty, jak se k takovým lidem dostanou." Pro tyto zákazníky jsou určeny kravaty zvané "čtyřky" - což znamená, že od jednoho vzoru jsou vždy vyrobeny pouze čtyři na světě. Jeden kus takové čtyřky přijde třeba na 450 marek. Cenově nejpřístupnější kravaty jsou potom za 60 marek.

Pan Bušič je na kravaty odborník, proto jej vždy rozzlobí, když vidí, že si někdo kravaty nehledí. Nejhorší je, když si ji jednou uváže a pak si ji sundá, aniž rozváže uzel. To proto, aby příště neměl tolik práce s vázáním. "No, to je úplný zločin - hlavně u hedvábné kravaty je to trestuhodné. Uzel se tak zmenšuje, protože hedvábí ztrácí své přirozené vlastnosti, a všechno to, co je na hedvábí tak fantastické, je pryč." Takto prý s kravatou zacházel jeden americký ministr obrany. Jméno pan Bušič neprozradil. Firma mu tedy poslala velmi pěknou kravatu. I s návodem, jak s ní správně zacházet. Kravatu je tedy - jak vidět - nejen dobré umět správně uvázat, ale i rozvázat. A propos, víte - kolik existuje způsobů vázání kravaty? 188!

Jemenské ženy

Podle jemenské ústavy má žena stejná práva jako muž. V posledních padesáti letech se v Jemenu v tomto směru mnohé změnilo, dívky dnes mohou ve městech studovat i na univerzitách a chodit do zaměstnání, i když hlavní slovo přitom stále mají jejich otcové nebo bratři a později jejich manželé. Po nedávném sjednocení obou jemenských států se však některé původní zvyky v jemenském vnitrozemí vracejí s novou silou, včetně důsledného zahalení žen kromě malé špehýrky pro oči. Tento markantní rozdíl je patrný v okamžiku, kdy opustíte město a vydáte se do venkovské krajiny.

Za zatáčkou se v oblacích prachu náhle před terénním vozem vynořilo stádo koz a ovcí a nad nimi tmavá postava s vysokým špičatým slamákem na hlavě. Černý volný kabátec až na zem a hůl v ruce jako by napovídaly, že jde o černokněžníka, kuželovitý klobouk zase spíše připomínal známého Pinocchia. Ona od hlavy až k patě zahalená postava byla žena ve všednodenním arabském oděvu. Pasačka vysoké postavy, silně připomínající záhadnou, bázeň i zvědavost vzbuzující čarodějku, jíž zpoza tmavé roušky nebo obličejové masky sotva koukají temné oči, má na rukou dokonce i černé rukavice. Ale není to výjimka, není to žádný výstřelek, brzy takových postav zahlédneme víc, jsou nakonec všude, vidíme, jak pracují v údolí na polích, anebo vedou a pobízejí osly táhnoucí káry s chudičkou úrodou.

Brzy zjišťujeme, že tajemné obyvatelky jemenských vesnic se jedna od druhé liší snad jen výškou a špičatostí svých slamáků. Navázat s nimi jakýkoli bližší kontakt je nemožné. Místní zvyky, tradice ani islámské náboženství to nedovolují, ženě nelze pohlédnout do tváře, natož ji oslovit. Asi proto řidič odmítá v jejich blízkosti zpomalit pod 50 km/hod. Zle prý dopadli před časem američtí turisté při jedné ze zastávek na fotografování. Po několika stisknutích spouště svých fotoaparátů se na ně začaly sypat nejen nadávky jemenských mužů, ale i kameny, které jim navíc zdemolovaly i karosérii vozu, kde se nešťastníci snažili ukrýt.

Turisté však neriskují vlastní zdraví ve vádí Hadramawt kvůli několika snímkům zahalených žen. Divem jsou pro ně prastará pouštní města s vysokými mnohapatrovými domy z nepálených hliněných cihel. Odvážná architektura věžáků, nastavených blízko u sebe a obehnaných stejně hliněnými hradbami, skrývá stinné uličky, ve kterých lze Jemenky přece jen potkat. I když většinou zůstávají doma s dětmi, skryté za vyřezávanými okny, občas uličkami rychle přeběhnou. Náhodná setkání dvou žen na rohu bývají jen letmá, mladší políbí ruku té váženější a hned zas obě mizí, každá za jinými vraty. Snad jen při západu slunce, v době, kdy jsou muži v mešitách na večerní modlitbě, spěchá šerem více zahalených postav. Jemenské ženy se velice rády vzájemně navštěvují, v ústraní domů žvýkají společně listy omamného kátu, povídají si a odkládají i černé závoje, pod kterými prý mají pohádkově nádherné šaty. Dívky a ženy spolu tančí a zpívají. Ale o tom jsem od jemenských mužů slyšel bohužel jen vyprávět.

Jeden z našich jemenských řidičů, Jalil, už sice jednu manželku má a další by neuživil, ale brzy jsem poznal, že i přes náklonnost k Alláhovi mu nejsou ostatní ženy zrovna lhostejné. Jednou dokonce přemluvil dospívající dceru hostinského, aby si s ním zahrála domino, a z jejich laškování bylo patrné, že si jeden druhého pěkně dobírají. V autě jsem to nevydržel a zeptal jsem se Jalila, jak vůbec pozná, že je žena pod závojem mladá, hezká, přitažlivá. Jalil se usmál a povídá: "Koukni se támhle, jak ty mladé jdou po cestě vzpřímeně, svižně a jak jsou plné energie..." Když se mě dnes zeptáte, zda jsou ženy žijící ve vnitrozemí této "Šťastné Arábie" krásné, odpovím, že jsou - jsem o tom hluboce přesvědčen. Ale vlastně si to, jako většina Jemenců samých, jen myslím, protože jsem ve vádí Hadramawt žádnou tamní ženu po arabsku nezahalenou v podstatě vůbec neviděl.