číslo 41/2000
vychází 25. září

Zpět na obsah         

Názory,
komentáře

SVĚT OČIMA ŠIMONA PÁNKA

Somálsko, leden 1993

Šimon PánekKonečně v Africe, vždycky jsem se na tenhle kontinent, vonící dobrodružstvím, těšil. Jenže země, kde sbíráme zkušenosti a připravujeme zásilku pomoci ze sbírky v Čechách, to není dobrodružství, ale hrůza. Sedím na střeše bývalé rezidence generála Aidida, jednoho z hlavních war-lordů (česky by to mohla být knížata války) Somálska. Generál už dávno odtáhl z vnitrozemí na hlavní město Mogadišu, bojovat s jinými war-lordy, a nechal kraj kolem městečka Bradera, říká se mu město smrti, rozpadat se pod tíhou hladomoru. Skupina z Mezinárodního červeného kříže sem projela začátkem listopadu; z prázdné rezidence udělala svoji základnu, otevřela nouzovou přistávací plochu v buši a začala bojovat se smrtí. Na plánovací tabuli jsou zapsány počty kopáčů hrobů a nosičů mrtvých, dva měsíce jich denně pracovalo přibližně tři sta. Desítky tisíc lidí jsou pohřbeny v jednoduchých hrobech s navršenou hromadou kamení. Nick, jeden z pětice mladých lidí, kteří tady pro Mezinárodní ČK pracují, mi řekl, že začátek byl největší peklo, jaké kdy v životě zažil.

Celý den jsme jezdili s jejich týmem po kraji, pátrají po živých ve vesnicích roztroušených v řídké buši. Přednost mají děti, jsou sváženy do záchranného centra. Jíst nemůžou, jen po lžičkách rehydratační roztok, později mléko a řídkou kaši. Děti nemůžou ani sedět, člověk je musí jednou rukou přidržovat a pomaličku krmit. Zachránit se podaří polovinu až dvě třetiny, centra pro dospělé nejsou, není síla postarat se ani o všechny děti, které by to potřebovaly. Bardera je uprostřed Somálska a potraviny, léky a další potřeby sem přepravují vojenská nákladní letadla Herkules, která poskytlo Švédsko a Británie. Jedním z nich jsme s nákladem rýže, fazolí a oleje přiletěli včera ze severosomálského Belet-Huenu, kde je situace podstatně lepší. Hladomor se podařilo zastavit, denně se v malém městečku vaří v polních kuchyních, což jsou plechové sudy na kamenech nad ohněm, asi dvacet pět tisíc dávek teplé rýžovo-fazolové kaše s trochou oleje a soli. Všichni čekají na sezonu Gu, to je jarní období dešťů, podaří-li se, je šance ze se další kraj dostane z několikaleté katastrofy. V zemi, která jako by se propadla mimo tenhle svět, tak přece jen existuje nějaká naděje.