Tomu, kdo v těchto dnech sleduje na druhém programu ČT od rána
do noci přenosy z olympijských her v Sydney, je vaše tvář důvěrně známá -
oslovujete nás totiž z olympijského studia v Praze. Proboha, proč nejste v
Austrálii? Vás ta země nelákala?
To víte, že ano - a jak. Už jako kluk jsem snil o tom, že se tam
jednou vypravím a budu se třeba měsíc toulat napříč krajinou, vlastně kontinentem.
A ve chvíli, kdy jsem měl tento sen na dosah ruky, protože na olympiádu jsem původně
měl jet jako spolupracovník České televize v úloze moderátora, přišla jiná
nabídka, já se stal šéfem a pochopil, že musím celý ten složitý kolotoč
přenosů z druhého konce světa koordinovat raději odtud, z Prahy.
Mimochodem, než jste zmíněnou nabídku letos 15. února
přijal, prý jste ji třikrát odmítl. Proč?
Ano, je to pravda. Nejprve bývalému generálnímu řediteli panu Puchalskému a poté
dvakrát i jeho nástupci, panu Chmelíčkovi. Důvod byl vždycky stejný. Bál jsem se,
že nezvládnu veškerou úředničinu, která je s podobným místem nevyhnutelně
spojená, ale mně bohužel není zrovna vlastní.
Jak to tedy řešíte?
Mám dva znamenité zástupce, kteří se v podobné činnosti dobře orientují, a
zkušený tým včetně komentátorských hvězd typu Roberta Záruby. A v neposlední
řadě se hodně učím...
Než jste letos do sportovní redakce České televize vešel
takříkajíc hlavními dveřmi, byl jste na nějaký čas ve svobodném povolání čili
na volné noze. Dokonce jsem vás potkával v Českém rozhlase...
Ano, tam jsem v roce 1999 dostal možnost tu a tam moderovat tříhodinové bloky na
stanici Praha, nazvané Dobré jitro. Byla to jedna z profesních výzev, zajímavá
zkušenost, při které jsem si znovu ověřil, jak je práce u mikrofonu náročná.
Co jiného jste dělal, čím jste se přechodně živil?
Moderoval jsem pro televizi, měl jsem svou vlastní sportovní agenturu... A kromě
jiného za sebou nejrůznější životní zkušenosti, které mě naučily se vyrovnat s
tím, že jednou jsi nahoře a jindy dole. Tím nemám na mysli období, o kterém právě
mluvíme, ale dobu minulou, kdy jsem byl jednu chvíli dokonce typickým bezdomovcem...
Prosím?
Slyšíte dobře, bylo to tak.
Co se přihodilo?
Přerušil jsem studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, která mě
nebavila. Vysvětlím proč. Odjakživa, vlastně už od klukovských let, jsem chtěl
studovat žurnalistiku a stát se jednou sportovním komentátorem - mohli by to
dosvědčit moji někdejší spolužáci, kteří se mi kvůli tomu občas smáli. Jenže
dostat se na novinařinu v době minulé, na to byla mizivá šance, a tak jsem to vzal
trochu oklikou. Řekl jsem si, že umět dobře jazyky je vždycky užitečné, vzali mě
naštěstí na Filozofickou fakultu - ale způsob, jakým nás tam školili, mě vůbec
neoslovil. Když to trochu přeženu, věděl jsem, jak se co píše a řekne ve
staroněmčině řekněme ze šestnáctého století, ale mluvit, aktivně používat
dnešní jazyk mě tam nenaučili. A tak jsem to jednoho dne sbalil a odpochodoval.
Co na to rodiče? Z jakého zázemí a odkud vlastně pocházíte?
Z Františkových Lázní, kde jsme věčně sledovali německou televizi, a proto mi
němčina nebyla cizí. Táta byl doktor, máma lázeňská sestra a zdravotní sestrou je
mimochodem i moje sestra, takže jsem vlastně bílou vránou v rodině. Ale zpátky k
věci. To víte, že doma nevítali mé rozhodnutí odejít ze studií, na která jsem se
docela složitě dostával. Zvlášť můj otec, paličatý jako já, to velmi těžce nesl a pořádně jsme na sebe narazili... Proto jsem se za žádnou cenu
nechtěl vrátit z Prahy domů a na čas jsem přežíval nejrůznějším způsobem.
Bydlel jsem na nádraží, v parku a tak podobně. Dělal jsem nejrůznější práce,
třeba jsem byl tiskařským dělníkem v Míru, kde jsem prodělal zajímavou zkušenost.
Asi sám dobře víte, jak to chodí - když člověk někam přijde jako zelenáč, hned
mají druzí potřebu vyzkoušet, co je zač a co snese. Podobné to bylo i u tiskařů.
Stručně řečeno si ze mě chtěli udělat někoho, kdo jim tak akorát bude chodit pro
pivo. Poručili mi to, já odmítl - a v tu ránu jsem ji měl takovou, až jsem se
poroučel k zemi! Dokázal jsem se ale zvednout a vrátit ji, což mě zachránilo.
Jak to myslíte?
Myslím to tak, že život je zvíře.
Prosím?
Je to s ním, myslím si, jako třeba se psem. Když mu dáte najevo, že se ho bojíte,
hned na vás vycení zuby a pokouše vás. Pokud si ho však udržíte na dištanc nebo mu
dokonce dokážete poručit, hned se k vám zachová jinak. Vlídněji.
Z vaší vizitky soudím, že vysokou školu jste nakonec přece jen
vystudoval. Jakou a kdy?
Nakonec, v osmaosmdesátém, jsem se na vysněnou žurnalistiku přece jen dostal - a bylo
to v té nejkrásnější době, jakou jsem si mohl vybrat. Za rok přece přišla
revoluce, poměry na vysokých školách se úplně změnily, uvolnily a my, budoucí
novináři, jsme se vlastně takříkajíc učili praxí, protože jsme začali ihned
psát, přispívat do různých, vesměs nově vzniklých novin a časopisů, což nás
formovalo pravděpodobně víc než samotné studium. Ostatně, myslím si, že
novinářem se člověk vůbec nestává ve chvíli, kdy dostane tubus s diplomem. Vysoká
škola tohoto zaměření ho může naučit, jak zacházet s jazykem, dát mu jakýsi
obecný koncept, nastínit zákonitosti řemesla, ale všechno ostatní je pak jen na něm
samotném.
O vás se ví, že třeba při komentování fotbalových zápasů
umíte zabrousit do slov, která vám intelektuálové veřejně vyčítají. Je to proto,
že - jak s oblibou říkáte - například právě fotbal je kromě jiného velkou
zábavou a podle toho je také třeba jej komentovat?
Přesně tak. Zábavou rozhodně je - alespoň pro ty, kteří jej sledují, zatímco pro
ty, kteří se jím živí, je setsakramentsky tvrdou profesí. A právě tomu, že má
lidem zpestřovat jejich volné chvíle, potěšit je a rozptýlit, někdy přizpůsobuji
část svého slovníku, řekněme velmi uvolněného. Mimochodem, víte, že často
nakonec vadí takzvané čtvrté cenovce víc než těm intelektuálům? Současně prý
ale někdy překvapím televizní diváky naopak návratem do vznosné, bezmála
archaické češtiny, jakou se na papíře vyjadřoval třeba můj milovaný spisovatel
Vladislav Vančura. Je to asi proto, že jsem odjakživa hodně četl a brousil si přitom
jazyk, češtinu.
Padla-li už zmínka o intelektuálech, ať už těch skutečných,
či domnělých, kteří to jen o sobě rádi tvrdí, zkusme porovnat jejich a naše
vidění světa. Pohrdavě krčí nos nad těmi, kteří - podle nich - ztrácejí čas
čímsi tak povrchním a neužitečným, jako je sport. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že se velmi mýlí, a to hned z několika příčin. Nebudu se vyjadřovat k
tomu, co bych - mimochodem - chtěl jednou dostat pod kůži svému dítěti, budu-li
nějaké mít. Tedy k tomu, že provozovat sport je vesměs zdravé a prospěšné, a
věru to vůbec nemusí, dokonce možná nesmí být sport vrcholový. Spíš se
soustředím na to, čemu se ti vaši intelektuálové asi nejvíc posmívají - že lidé
jako vy, dospělí, zdánlivě seriózní, s brýlemi na nose, se mohou vzrušovat nad
fotbalovým přenosem v televizi. Vzkážu těm vašim kritikům jediné. Není snad sport
kromě jiného často i velkým dramatem, poučným a zobecnitelným i pro jiné sféry
lidského konání? Čím jiným byl třeba pohled na letošní finále mistrovství
Evropy v kopané, kdy - jak známo - byli ještě pár vteřin před koncem jasnými
vítězi fotbalisté Itálie, ale pak všechno rozhodli dva náhradníci z Francie? Copak
to přemýšlivému člověku nezavdá hned několik důvodů k zamyšlení? Třeba o tom,
že se nikdy nemáš cítit definitivně na koni, že máš bojovat do poslední chvíle
anebo ve správnou chvíli poslat do boje ty správné nové síly? Takové věci vědět,
uvědomit si je a umět se podle nich zařídit je přece pro život svrchovaně
důležité...
Jaký je vlastně váš žebříček hodnot? Nezatajujme si, že
působíte na horké půdě, v médiích...
Míříte k tomu, že třeba o své nynější místo mohu kdykoliv přijít?
Také.
Naučil jsem se už s lecčím počítat a myslím, že je to dobře. Minimálně proto,
že mě pak nově vzniklá situace nezaskočí, nevyhodí úplně ze sedla, ale že jsem
naopak schopen reagovat a jednat. Obecně řečeno, mé životní hodnoty a pohled na ně
se asi jako u každého i u mě postupně věkem mění. Přiznal jsem se už k tomu, že
samotným datem narození, ale i povahou jsem pořádný bejček, odjakživa tvrdohlavý -
když se k něčemu rozhodnu a vydám se za tím, je velmi těžké mě od toho odradit.
Ale zároveň si už uvědomuju leccos jiného, řekněme složitějšího, o čem bych si
teď třeba rád v klidu popovídal se svým tátou. Jenže on před rokem zemřel... Ale
tak už to vesměs bývá, že člověk by rád něco udělal teprve ve chvíli, kdy už
je na to pozdě, co říkáte?
Obraťme list a vraťme se skoro na začátek. Když už vám nyní
unikla Austrálie, kde jinde jste byl na delší dobu a rád?
Nejkrásnější to pro mne bylo ve čtyřiadevadesátém, když jsme se s mým kolegou z
Českého rozhlasu Janem Šmídem vydali po fotbalovém mistrovství světa napříč
Amerikou. To byl úžasný zážitek, který bych s chutí někdy zopakoval a prohloubil.
Naproti tomu mě příliš neláká nyní tak oblíbené Thajsko nebo například
Japonsko. A Evropu jsem naštěstí celkem zevrubně poznal díky nejrůznějším
fotbalovým přenosům, které jsem komentoval.
Co byste si teď s sebou, už jako protřelý poutník, na cesty
vzal?
Určitě golfové hole, protože do tohoto sportu jsem se v posledních letech úplně
zbláznil.
Otázka úplně na závěr - zmínil jste se o tom, že zatím
nemáte děti. Jste však, jak vím, už pár let ženatý. Jak a kde jste se se svojí
nynější ženou poznal?
Nás seznámil George Bush.
Jak se mu to podařilo?
Psal se 17. listopad roku 1990 a moje budoucí choť se vydala ze Slovenska do Prahy, aby
zblízka zahlédla amerického prezidenta, který se oslav prvního výročí sametové
revoluce zúčastnil. Já tehdy pracoval jako novinář pro televizi ARD, narazili jsme na
sebe - a už jsme spolu zůstali.
Je vám spolu fajn?
Velmi. Jen jednou věcí mě moje žena štve. Že je v tom golfu mnohem lepší než
já...