Vaše cesta k mikrofonu?

Moje cesta k mikrofonu je celkem jednoduchá. Sednu takřka před domem na jedenáctku, po čtyřech stanicích vystoupím, vlezu do páternosteru, což je krásný výtah a na mnoha místech už ho nenajdete, a přes svojí kancelář, kde si odložím, to vezmu do studia. V něm je mikrofon a k němu usedám každou středu večer po dvacáté hodině a vysílám Večer s Kulturní revue. V sobotu v podvečer společně s hostem sedíme u dvou mikrofonů a povídáme si v Ateliéru Michaely Grimmové o všem možném, o oboru, který je hostovým povoláním, o zálibách, o jeho rodině, ale třeba také o věcech, které s profesí mého hosta zdánlivě vůbec nesouvisejí. A kdybych měla odpovědět vážně, tak moje cesta k mikrofonu vedla přes tisk - Amatérská scéna, Kulturní práce, Práce. Příliš jsem nefluktuovala.

Vaše rozhlasová "nej"?

Po příchodu do Českého rozhlasu jsem tvrdila, že mě v životě nikdo nedostane do studia. Musela jsem do něj "vlézt" po dvou měsících, když nepřišel moderátor. Infarkt byl mým spolumoderátorem a bušení srdce museli slyšet všichni posluchači, kteří v té chvíli byli u přijímačů. Další velmi horkou chvíli, tedy jedno z "nej", mi připravil kolega, který se mnou moderoval Večer s Kulturní revue. Podotýkám, že živě. Když pravil, že v Ostravě bude mít premiéru bažet žižel. Hrdinně jsem vydržela a propukla ve smích až po té, co zhasla červená. A do třetice: k jedněm z nejhezčích "nej" patřilo povídání s překladatelem Martinem Hilským v Ateliéru. Je to krásný člověk. Ale k takovým doposud patřili všichni mí hosté.

Co vás drží nad vodou?