Jak se bydlí v Hongkongu

V Hongkongu, zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky, žije dnes více než šest milionů lidí. Mnoho dalších sem téměř bez ustání přijíždí za turistikou. Ten, kdo nestihl navštívit Hongkong do roku 1997, kdy Velká Británie předala oficiálně region Číně, by měl zamířit do jihovýchodní Asie rychle - nikdo totiž nedokáže odhadnout, o co může tato dynamická země během příštích několika let přijít. Jedno je ale jisté - nepřijde o vysokou hustotu obyvatel.

Pokud se rozhodnete v Hongkongu na nějakou delší dobu usadit - budete moci opustit hotel už týž den. Tedy pokud vaše nároky skončí tam, kde bude jedna jediná špinavá místnost o velikosti koupelny, kde najdete v lepším případě toaletu, ale bez umyvadla, kde nebude kuchyň, ale jen jeden malý nefunkční vařič. A k tomu všemu zde nenajdete ani klimatizaci, což vám v letních měsících a neúnosném vlhku poskytne mnoho bezesných nocí. Nevěříte? Na vlastní oči jsem viděla byty, které neměly ani okna.

Obecně v Hongkongu platí několik pravidel: jako úspěšná osoba musíte bydlet v moderním mrakodrapu v jedné z několika prominentních čtvrtí. Čím vyšší patro získáte, tím lepší postavení a finanční zajištění budete mít pro okolí. Pokud máte strach z výšek, raději proti němu začněte bojovat. Dobré jméno budete mít totiž až od patnáctého patra výše. Při výběru toho správného bytu hraje roli také čínská tradice - a to víra v pozitivní energii domu. Říká se tomu "fung shui". Pokud na něco podobného nevěříte, můžete získat byt velmi levně, jednoduše proto, že o něj nikdo jiný nebude mít zájem. A další taktická rada - Číňané mají přirozeně strach ze všeho, co se týká smrti. Domy s výhledem na hřbitov si proto najímají většinou pouze Evropané a Američané, také samozřejmě se slevou. Vaše jméno a pověst tak sice utrpí, ale obecně v Hongkongu stejně platí, že vás jen tak někdo na návštěvu nepozve. Zdejší obyvatelé se oblékají do těch nejdražších značkových kostýmů a obleků, ale jejich byty bývají často špinavé a podle evropských standardů naprosto nepřijatelné. Možnost výběru zde tedy je: buď za svou dobrou pověst hodně zaplatíte, nebo budete muset u obchodních klientů své bydliště tajit.

Říkáte si, že byste třeba i vydrželi bydlet v jednom ze starých čínských domů po několik měsíců a že byste tak alespoň ušetřili? Záleží na tom. Nejlevnější pronájem bytu o rozloze patnácti metrů čtverečních, v hlučné a špinavé čtvrti Wan-Chai, v domě bez výtahu a dokonce i bez vstupních zamykacích dveří, můžete získat za čtyři tisíce hongkongských dolarů (což je šestnáct tisíc korun) - a to ještě bez dalších poplatků za vodu, elektřinu, domovní služby a plyn.

Ale nemyslete si, že se nedá v Hongkongu bydlet na úrovni. Mí britští přátelé (mimochodem, vydělávají si prodejem nemovitostí) bydlí v poklidné čtvrti Park View, vzdálené asi 10 kilometrů od centra Hongkongu. Je to prominentní bydlení - nedostanete se tam jinak než taxíkem a speciální autobusovou linkou můžete jet pouze se zvláštním povolením od majitele celého komplexu. Byty jsou v těchto čtyřech blocích velmi prostorné a s výhledem na panenskou přírodu - moderní kuchyně je spojena s jídelnou a velkým obývacím pokojem, každá ložnice má samozřejmě vlastní koupelnu. Najdete zde také bazény, saunu, asijské koupele, tenisové kurty, posilovny, biliár a spoustu dalších možností odpočinku. A věřte, že ten místní nájemníci skutečně potřebují - zdejší nájmy se totiž pohybují od šedesáti tisíc hongkongských dolarů za měsíc, což je nějakých 240 000 korun. No, jak říká základní pravidlo tržní ekonomiky: nic v životě není zadarmo.

Kultura lidu Gullah

Charleston býval před americkou občanskou válkou střediskem jižanského obchodu s otroky. Násilný příchod černochů ze západního pobřeží Afriky dal vzniknout specifické kreolské kultuře a tradicím, které přežívají v Jižní Karolíně dodnes. Sedmaosmdesátiletý kovář Philip Simmons je už charlestonskou legendou. I přes svou slávu žije tento pravnuk otroků ze západní Afriky skromně v dřevěném domku s kovárnou. Štíhlý muž s dobráckou, živou tváří rozrytou vráskami ve šmolkově modré košili se navždy podepsal na vzhledu Charlestonu, perly jižanské architektury. Mříže a brány ze Simmonsovy kovářské dílny s motivy hadů, ryb či volavek zdobí řadu elegantních charlestonských domů.

Simmons přišel do Charlestonu jako osmiletý chlapec z Danielova u soutoku řek Cooper a Wando. O pět let později začal pracovat jako kovářský učeň. "Celý život jsem koval koně, když začaly automobily, pustil jsem se do bran," vzpomíná a mluví jazykem gullah, kreolštinou typickou pro potomky černých otroků z jihokarolínské nížiny. Otrokáři přivlekli do Charlestonu černochy z různých kmenů Západní Afriky. Vzhledem k tomu, že se Afričané mezi sebou nemohli domluvit, vytvořili si vlastní řeč, která mísila angličtinu se slovy z portugalštiny, holandštiny, španělštiny a z jazyků afrických kmenů. Výraz gullah zřejmě pochází od kmenů Gola či Gora, které existovaly na území dnešní Libérie. Dialekt a kultura lidu Gullah jsou stále živé na takzvaných Sea Islands, řetězci ostrovů, který se táhne podél pobřeží států Jižní Karolína a Georgia. Ostrovy, kde bývaly rýžové a bavlníkové plantáže, jsou dnes domovem asi 150 000 Afroameričanů, kteří zachovávají svou specifickou kulturu, jazyk, náboženství, řemesla a hudbu.

Na ostrově Svaté Heleny působí slavný spirituálový soubor Hallelujah Singers, jehož písně zazněly i ve filmu Forrest Gump. Hallelujah Singers si vybrali jako svou základnu historické centrum na ostrově, kde založily ještě za občanské války v roce 1862 dvě bílé kvakerky ze Severu první školu pro osvobozené černošské otroky. Dnes je takzvané Penn Centrum duchovním střediskem afroamerické komunity.

Dialektem gullah mluví i hrdinové slavné opery George Gershwina Porgy a Bess, která se odehrává v charlestonské uličce Catfish Row. Autor románu, ze kterého vychází libreto opery, D. Heyward, se inspiroval skutečnými postavami z ulice hovořícími dialektem gullah. Porgy byl ve skutečnosti vyhlášený chromý žebrák Samuel Smalls přezdívaný kozel Sammy, Bess se pak jmenovala Maggie Barnesová. Skutečný Porgy prý nestřílel po své milé ze žárlivosti, nýbrž proto, že mu údajně ukradla hodinky.

Překupníci s otroky přiváželi spoutané Afričany jako dobytek na lodích, před příjezdem do Charlestonu je vyložili na ostrově Sullivan?s Island, kde museli projít dvoutýdenní karanténou. Mrtvé a nemocné naházeli do moře, zdravé pak prodali na trzích v Charlestonu. Potomci prvních Afroameričanů jsou vyhlášení svou zručností. Kovář Philip Simmons ve své malé pracovně ukazuje na ceny, které obdržel za své nádherné tepané brány. "Když jsem dostal v roce 1982 ve Washingtonu cenu, požádali Reagana, aby nás pozdravil. On ale řekl, že musí jet dolů do Kalifornie, protože si tam domluvil golf. Když se pak vrátil, řekli mu: prezidente, tak to tedy ne. Aby to napravil, pozval nás na oběd v Bílém domě. Jídlo bylo dobré, dobře chutnalo," vzpomíná Phillip Simmons A ukazovátkem ťuká na zažloutlou fotografii po boku amerického prezidenta. Skromný nenápadný muž, který rozdal vše, co za svou práci dostal, se stal symbolem komunity, již stále rozdělují vzpomínky na bolestivou minulost.