Soames ovšem typově náleží do množiny vážných, odpovědných mužů - státníků, funkcionářů, právníků, doktorů..., do jejichž rolí jste často obsazován. Položil jste si někdy otázku, které vaše vlastní rysy souzní s těmito typy ?
Čert ví. Vlastnosti vyjmenované v otázce člověk vůbec nemusí mít, a přesto dokáže přesvědčivě zobrazit tenhle typ lidí. Nevím, jak to funguje. Možná tak, že se zmocníte myšlení figur - pokud jsou dobře napsané. Vzpomínám si: zkoušeli jsme nějakou komedii - s panem Kemrem, měl v ní velkou roli. Na zkouškách se zdálo, že se o nic nepokouší. A jednoho dne přišel a naráz byl před námi někdo jiný - člověk, o kterém byla ta hra. Já si pořad kladu otázku: Jak je tohle možné, jak se to dělá? - No, trošku to tuším, ale rozhodně bych to nedokázal zformulovat. Vždyť o to se pokoušelo mnoho lidí, existuje "iks" hereckých metod, které se snažily ten proces zachytit, ale žádná nepodala opravdu uspokojivou odpověď. Je to asi tak, jako když malíř maluje a kouká se na totéž, co my. Výsledkem je obraz, na kterém je ale něco jiného, než co běžně vidíme. Něco, co vidí jen malíř, a my ne. Nějak podobně tomu bude s herectvím. - Jak to, že člověk, který má své tělo, hlavu, duši, se dokáže proměnit k nepoznání a naráz je z něho král, žebrák, šantala? - Nevím, i když těmi proměnami procházím a často o nich přemýšlím.

I mimo jeviště?
Jistě, to vás nepustí. Vlastně jste tím kouzlem proměny uhranut pořád. A nejen vzhledem k tomu, co hrajete nebo se chystáte hrát, ale i zpětně. To už je hodně let, co jsem hrál Hamleta, a přesto - jak zavadím o nějakou literaturu, která se toho díla dotýká, která se snaží postihnout jeho autora, hltám ji jak žíznivý na poušti. V Hamletovi jsou nezodpovězené otázky, které mě trápí, které mě provokují. Už rozumím tomu, že Vojan mohl hrát Hamleta třikrát, a pořád měl co nového sdělovat.

Jak se vlastně stalo, že jste vstoupil do Národního divadla z Městských divadel pražských právě v roli Hamleta?
Námluvy trvaly dlouho. Vedení Národního se k tomu stavělo laxně a já také. Známí mi telefonovali: "Blboune, už se rozhodni!" Nakonec moji nerozhodnost zlomil režisér Macháček. Zavolal mi, že má sice vymyšleno i jiné obsazení, ale že by stál o to, kdybych hrál Hamleta já. To rozhodlo.

Když jste byl mladý, uvažoval jste i o jiné alternativě svého povolání?
Ano - a měla v tom prsty jedna dívka. Uvažoval jsem o tom, že bych šel do bechyňské keramické školy. Jako chlapec jsem začal trošku malovat. Pod vlivem pana učitele Kaifera. On sám maloval, ustavil ve škole kroužek, chodili jsme do plenéru, zasvěcoval nás do technik kreslení a malování, bylo to moc příjemné a rád na to vzpomínám. I když nepatřím k těm hercům, kteří malují, zůstal mi zájem o výtvarné umění. Schopnost dívat se je dobrá i pro hereckou profesi a chodit na výstavy je pro mě potěšením. Doma máme o výtvarném umění spoustu literatury a má žena je má také ráda. Dokonce sebrala odvahu vzít do ruky štětec.

Dělíte se s ní i o své pracovní radosti a pochybnosti? Zajímá vás, co si vaše žena a vaše děti myslí o vašich rolích, nebo se naopak snažíte držet vše, co souvisí s divadlem, vně rodinného kruhu?
Se svými nejbližšími pochopitelně sdílíte starosti, radosti i rozpaky. Jsou ale věci, se kterými vám nikdo nepomůže a musíte si je přebrat sám v sobě. S dětmi - dnes to jsou už velké slečny - jsem o práci nikdy příliš nemluvil. Abych se jich ptal - "Co tomu říkáte? Jak se vám to líbilo?"- to ne. Přece je nebudu přivádět do rozpaků. Když bylo starší holčičce dvanáct třináct let, tak jsme se ženou usoudili, že by už mohla něco z Hamleta zavnímat, a do divadla ji vzali. Leč - nevydržela. Udělalo se jí nevolno a musela odejít. Dnes se samozřejmě na mě dívat chodí a snáší to lépe, moc o tom ale nemluvíme.

Nastávají takové momenty, že byste chtěl na veškeré hraní zapomenout?
Toho se nezbavíte. Zatím jsem necítil tak neodbytnou potřebu, že bych chtěl všechno z hlavy vymést. Mě to pořád ještě zajímá, baví mě to a do určité míry i vzrušuje.

Má otázka spíš směřovala k tomu, jak relaxujete. Sháněl jsem vás kvůli tomuto rozhovoru koncem prázdnin a dozvěděl jsem se, že jste na chalupě. Co vás baví dělat tam?
Letos jsem měl štěstí. Kromě několika odskoků na natáčení nového televizního seriálu, který se bude jmenovat Šípková Růženka, jsem mohl na chalupě pobývat celé tři měsíce. Nemůžu ale říct, že by mě věci okolo chalupy bavily. Jsou prostě věci, které musím udělat. - Takže když už mě nebaví sekat zahrádku nebo natírat okna, listuju nejraději v knížkách, které jsem si přivezl. Hezké chvíle jsem teď například zažil s velmi "tlustou" knihou Kánon západní literatury. Lituju, že mnohé knížky, které její autor, Američan Bloom, do tohoto kánonu řadí, si už nejspíš nestihnu přečíst. Právě zde jsem opět narazil na "svého" Hamleta. "Hamlet musel zemřít," píše Bloom, "protože myslel příliš dobře." - Krása, že?

Když se tajemstvím hereckých proměn zaobíráte v duchu pořád, nemáte nutkání o tom něco napsat? Neuvažoval jste třeba o pamětech?
Chraň pánbůh! Vím, že na rozdíl od některých svých kolegů neumím vyprávět, a zapřísahal jsem se - paměti ode mne nikdo číst nebude.

Za své herecké mistrovství jste byl mnohokrát oceněn. Nicméně největší popularitě jste se asi těšil, když jste hrál MUDr. Řehoře v Nemocnici na kraji města a kdy si vás diváci zamilovali coby tatínka z televizních filmů Marie Poledňákové. - Jaké to je proplouvat těmi přílivy a odlivy popularity?
Víte, mám před očima smutný obraz. Jedna velice známá, vynikající herečka na sklonku života nevycházela z domu, seděla u telefonu a čekala, až ji někdo zavolá. - Tak toho bych se nechtěl dožít. Když je člověk mladý, je netrpělivý, pořád se za něčím žene. Měl jsem naštěstí okolo sebe moudré starší kolegy a ti říkali: "Nesmíš nikam spěchat, v tomhle povolání nic neuspěcháš a uvědom si, že musíš vydržet dejme tomu do sedmdesáti let." Samozřejmě, když ten telefon dlouho nezvoní, nebo když nechodíte ráno do zkoušek, tak člověk propadá nervozitě, ale je třeba si uvědomit - tak to chodí. Na to musí být člověk připravený, že se na čas vytratí, nesmí vás to zaskočit. Musíte se naučit dobře stárnout.

Co budete v Národním divadle zkoušet v nové sezoně?
Nevím.

Opravdu?
Skutečně to do této chvíle nevím. Jak jsem říkal - je třeba počkat. Tak čekám.

Že by divadlo soutěžilo s rozhlasem v kategorii neviditelného herectví? Ostatně - co připravujete v rozhlase?
Právě teď natáčím s režisérem Karlem Weinlichem Kapitána Bloda a s režisérem Ivanem Chrzem povídku Scotta Fitzgeralda Ledový palác.

Čím pro vás rozhlas vlastně je?
Vyrůstal jsem na venkově, kde kino hrálo jen sporadicky a televize ještě nebyla. Ale byl rozhlas. Takže jsem každou sobotu a neděli poslouchal rádio. Ty úžasné pořady pro děti - v sobotu hra pro mládež, nedělní pohádky. A pak četby. Dodnes si pamatuji, když jsem slyšel číst Zdeňka Štěpánka Malostranské povídky, Rollandův román Dobrý člověk ještě žije, nebo pana Vosku, když četl Aureliána. Kdo ví, jestli právě poslech rozhlasu ve mně nepodnítil zájem o herectví.

Účinkoval jste ve více než šedesáti rozhlasových inscenacích. Která se vám vryla nejvíc do paměti?
Hned ta první. Na tu nezapomenu do smrti. Ani nevím, jak jsem se připletl do natáčení Tří mušketýrů, které režíroval pan Berger. Neovládal jsem techniku před mikrofonem a nešlo mi nic. Absolutně nic. Navíc jsem nebyl vnitřně soustředěný. Bylo to pro mě martyrium. A vidíte - nakonec jsem před cedníkem, jak herci říkají mikrofonu, odehrál šedesát rolí.