Třiadvacet let muzikant, posledních deset let politik. Michal Prokop však hudbu nikdy zcela neopustil a nyní se můžeme podívat na jeho projekty od roku 1989: Sony Music Bonton mu vydává dvojalbum Odněkud někam (1989-2000), kde v první části najdeme občasné studiové "výpomoce" (zvláště z vydařeného alba Černý ovce) a v druhé záznam jeho letošního čistě bluesového koncertu v pražském Lucerna Music Baru. Ve stejném klubu bude deska 29. listopadu pokřtěna, a kdo má hudbu Michala Prokopa rád, jistě si tento bilanční večírek nenechá ujít.

Album zní velice kompaktně, až v bukletu zjišťuji mnohaleté rozestupy mezi písněmi.
Já jsem měl štěstí na lidi, kteří vytvořili zajímavý tým - Honza Hrubý, Petr Skoumal, Luboš Andršt, textař Pavel Šrut a další, a ta deska drží pohromadě především proto, že je to pořád tento tým, v různých obdobích, ale je tam cítit stejná myšlenková síla. Pouze dvě věci pocházejí z jiné tvůrčí dílny, Hamlet a píseň Petra Nováka Esther z koncertu Ahoj, Tvůj Petr.

Jádrem alba jsou ale písně z Černých ovcí a jejich typický keltský zvuk. Máte slabost pro etnickou hudbu?
Musím říct, že ano, jinak bych do toho projektu tenkrát nešel. Jeho autor Honza Hrubý mě silně ovlivňoval od roku 1983, kdy jsme spolu začali spolupracovat, vznikla z toho Kolej Yesterday a další desky. On vnášel do mojí muziky, která stála spíš na amerických kořenech, evropské prvky, ať už barokní, Bachovu hudbu, tyto keltské věci nebo třeba tuzemský folklor, a tak se podařilo dospět k zajímavému mixu. Když dělá Honza vysloveně pouze svoje věci, tak jsou stylově daleko víc vyhraněné, ale když vstupuji já do jeho projektu, překračujeme ten vysloveně etnický rámec.

Na desce se často vyskytuje Luboš Andršt, což podtrhuje zvláště druhou, bluesovou část.
Luboš Andršt hrál úžasně už v roce 1969, kdy přišel do Framusu poprvé a natočil s námi Město Er, pak jsme se spolu sešli i na poslední desce Snad nám naše děti. Tohle je třetí deska, na které se potkáváme, a vyrovnal jsem tím i jeden starý dluh - v letech 1988 a 1989 jsme totiž s Andrštem a Honzou Hrubým hráli v akustickém triu po klubech, ale nikdy jsme nic nenatočili - až teď Miss July.

Představíte novou desku živě?
Až odezní to šílení roku 2000, někdy na přelomu ledna a února chci se současnou kapelou a Andrštem a Hrubým jako hosty vyjet po větších městech na reklamní turné - protože Černým ovcím ublížilo nejvíc to, že jsme je skoro nehráli, a každá deska musí být alespoň občas slyšet živě.

Hromadí se vám za ta dlouhá léta nové věci?
Za těch jedenáct let jsem nenapsal ani notu. Nejsem takový skladatel, abych kvalitně naplnil celou desku - vždycky jsem napsal asi polovinu skladeb. Dokonce už moje první deska Blues And Soul byla až na jedinou instrumentálku složená z cizích, amerických věcí, z nichž tři najdete znovu na této desce. Kruh se uzavřel, protože tohle je zase deska, na které nemám dokonce ani jednu svoji skladbu. Myslím, že moje síla je v interpretaci, skládám rád a občas se to dá poslouchat, ale nejsem Stevie Wonder.

Co pro vás znamenají občasné návraty na pódium?
Pomáhá mi to zůstat normální - ale vrátit se jako profesionální zpěvák nechci, vždycky mě bavilo otevírat další komůrky v životě a dělat i leccos jiného. Budu se určitě ještě snažit natočit tu novou desku, ale musí nastat dobrá konstelace. A tu a tam na to jeviště chci, protože - mám to rád.