"Devítičlenná finská úderka vytáhla z akustických nástrojů zatraceně svižnou a odpichovou muziku, nad níž se pletly občas hodně netušené vokální harmonie čtyř zpěvulí." Takto referoval o loňském vystoupení finské skupiny Värttinä na festivalu E. T. Jam redaktor časopisu Rock & Pop. Jeho nadšený komentář jsem vybral zcela záměrně. Demonstruje totiž, že folklorní hudba může a dokonce by měla být konfrontována s neformálními hodnotícími kritérii, ale svědčí i o tom, že jeden z nejvyhledávanějších souborů tzv. world music ocení jak ortodoxní folkloristé, tak nepředpojatá část mladší generace. A proč tento sociologický úvod? Rubrika Tip týdne totiž tentokrát neupozorňuje na čerstvou nahrávku, ale na koncert: v neděli 22. října Värttinä vystoupí v pražském Divadle Archa.

Historie skupiny sahá do začátku osmdesátých let a do karelské vesničky Rääkkylä (někdejší Karelská ASSR leží u hranic s východním Finskem, v oblasti kolem Karelské jezerní pahorkatiny). Právě tam se osmnáctiletá Sari Kaasinen rozhodla společně s dalšími dívkami založit formaci, která by čerpala z odkazu dva tisíce let staré Kalevaly, epické lidové poezie, která se nerecitovala, ale zpívala, a k níž neodmyslitelně patří hudební doprovod pětistrunného nástroje jménem kantele. První desku vydala Värttinä (v překladu Vřeteno) v roce 1987, ale událostí se stala až ta třetí, nazvaná Oi Dai. Ve Finsku téměř zlidověla a prodalo se jí na 45 tisíc kusů - asi také proto, že byla nahony vzdálena obecné představě o folkloru. Na Sibeliově univerzitě v Helsinkách totiž Sari nalezla další spřízněné duše, mnohdy s velmi moderním názorem na muziku, a tak se Oi Dai nesla v instrumentálně daleko pestřejší rovině, než předešlé nahrávky původně vokálního kvarteta. Dalším albem Seleniko už skupina prorazila i v USA a zbytku Evropy.

O skupině, jejíž nahrávky produkují osobnosti typu Paddyho Moloneye z irských Chieftains a s níž - bezpochyby s největší úctou - spolupracovaly hvězdy jako Hector Zazou, Tanita Tikaram nebo Maggie Reilly, jsme v Týdeníku Rozhlas psali už koncem roku 1998, kdy se Värttinä prvně chystala do Prahy. Z koncertu tehdy bohužel sešlo, ale zájemci o bizarní spojení obvyklého rockového instrumentáře s odkazem finské lidové hudby si to o rok později na již zmíněném festivale mohli vynahradit. Nehledě na to, že právě v té době se i u nás objevila znamenitá deska Vihma, jedna z klíčových položek diskografie, na jejímž konci se prozatím nalézá letošní novinka Ilmatar. Právě tu Värttinä představí v Arše. Nenechte se pobízet!

MILAN ŠEFL