Čečensko, září 2000

Dali jsme si horký černý čaj a čebureky, placky s masem pečené v oleji. V boudičce stlučené z prken, kusů plechu a desek otevřeli u vstupního check-pointu do Grozného jídelničku. Sedával jsem v takových naposledy v severním Pákistánu, všude kolem byly vrcholy Hindúkuše a život u misky s čajem plynul zcela samozřejmě. Tady se na nás šklebí rozvaliny moderních domů. Desetipatrové paneláky, rozkrojené dopadem velkých bomb na dva kusy, vypadají jako makety. Na okraji zničeného města vzniklo improvizované tržiště, trochu jídla, pár svazků zeleniny, benzin, svíčky a i kus masa se dá mezi troskami domů koupit.

Od rána jsme na cestě mezi Nazraní, v relativně klidném a bezpečném Ingušsku (kde máme základnu), a hrozným Grozným projeli celkem třináct postů různých ruských ozbrojených sil. Už si pomalu zvykají na přítomnost humanitárních organizací, přesto trvá ujet padesát kilometrů hodiny. Ve městě je šero, hoří naftové vrty a hustý černý kouř smíchaný s kavkazskou podzimní mlhou leží nad celou kotlinou. Zdá se mi, že ve tvářích je vidět snad nejvíce ze všeho odevzdanost a jakousi bolestivou lhostejnost. Nic horšího se už stát nemůže, říkají lidé v kdysi příjemném zeleném městě Grozném. Celý týden prší, voda stojí ve zbytcích ulic mezi zpřeráženými stromy a sloupy elektrického vedení. Na některých místech je po dopadu bomb a raket všechno promícháno, kusy nábytku, větve, střechy, zbytky aut, panely a dráty, části domů. Někde zmizely celé bloky, jinde se domy po zásahu otevřely a nad rozvalinami stojí to, co bývalo domovem nějaké rodiny. Pamatuji se, jak tady byla na jaře ještě nějaká naděje. "Válka skončila, opravíme si svoje domy a budeme dál žít, bez Rusů, nebo s Rusy, ale žít," říkali lidé na ulicích. Nezměnilo se téměř nic a před přicházející zimou je město stále děsivější.