číslo 43/2000
vychází 9. října

Zpět na obsah         

Rozhlasová
publicistika


Antonín ZelenkaPROFIL
S Edvardem Outratou hovoří Antonín Zelenka

Statistika je většinou lidí vnímána coby přesný součet nepřesných čísel. Jaká čísla a jaké letopočty hrály roli v životě bývalého předsedy Českého statistického úřadu?

Vaše jméno začalo být známé až v roce 1993, kdy jste se na dobu šesti let stal předsedou Statistického úřadu. Vrátil jste se z emigrace z kanadské Otavy, kde jste zastával funkci generálního ředitele informatiky v Kanadském federálním statistickém úřadě. Jednu emigrantskou zkušenost jste už měl za sebou. V devíti letech jste se vrátil s rodiči z Anglie.
To bylo velice zajímavé. Prožil jsem znovu šok z návratu. Tehdy jako devítiletý kluk jsem s tím ale měl větší problém. Teď jsem se velmi těšil na návrat, byl jsem totiž vychován velmi vlastenecky, ale trošku mi tady scházel styl, ve kterém jsem předtím vyrůstal.

A co vás nejvíce zaskočilo?
Zaskočilo mě jiné pojetí cti. V Anglii, zejména za války, v té vypjaté atmosféře, si všichni lidé pomáhali a strašně dbali na správnost chování i v detailu. Myslím si, že bychom si prospěli, kdybychom na sebe byli hodnější a rytířštější, alespoň tam, kde o nic nejde.

Váš tatínek zastával velmi významné posty a funkce. Za první republiky byl generálním ředitelem Zbrojovky a pak ministrem financí v československé exilové vládě. A o vaší mamince jsem se dozvěděl, že v roce 1935 hrála jako tenistka Wimbledon.
Ano, jako jediná se tehdy utkala s vítězkou turnaje Willis Moodyovou. Padl sporný míček, soudce přidělil ten míček Moodyové, tribuny protestovaly, protože čekaly zvrat, a matka udělala veliké gesto a řekla. "Soudce má vždycky pravdu." Vysloužila si ohromný potlesk, ale ztratila nervy a prohrála zápas. Pak se vdala za mého otce a dalším produktem jsem byl já. Také jsem sportoval, ale vyhýbal jsem se soutěžení. Ta situace, když člověk nemohl nikdy vyhrát, mi šla na nervy.

Je pravda, že váš tatínek unikl jenom o vlásek trestu smrti při procesu se Slánským?
Ano. Větší část svého života věnoval rozvoji Zbrojovky. Snažili se ho dostat do Slánského procesu jako velkého kapitalistu. On ale vydržel a přiměl je k tomu, aby ho ze Slánského procesu vyloučili. To mu asi zachránilo život. Později byl v tajném procesu odsouzen na dvanáct let, brzy nato byl amnestován a v roce 1962 byl s konečnou platností rozsudek zrušen a otec byl rehabilitován.

Jedenadvacátého srpna osudného roku 1968 jste se údajně v šest hodin ráno od svého kolegy v práci dozvěděl, že Rusové jsou tady. Přišlo to rozhodnutí o emigraci spontánně hned v tu minutu?
Já jsem tu invazi čekal. Přesně ve dnech, kdy se obě politbyra scházela v Čierné, jsem měl služební cestu do Manchesteru. Hned po bratislavských dohodách jsem zjistil, že jsem strašně pozadu ve svém výzkumném úkolu, nabral jsem si noční směny u počítače a na jedné z nich mě přišla střídat ranní směna dřív a řekla mi, že nás obsazují Rusové. Tak jsem odjel domů, všecko jsme sbalili a jeli. Chtěl jsem do Anglie, tam jsem měl kontakty. Anglická vláda byla však opatrná, kdežto Kanaďané emigranty sháněli. Byly tři země, které se aktivně snažily získat lidi odcházející z Československa: Kanada, Austrálie a Jižní Afrika.

Asi ne každému emigrantovi se podařilo po příletu do té či oné země během několika hodin získat pracovní místo, a ne ledajaké.
V tomhle případě jsem měl velké štěstí. Tehdy byl naprostý nedostatek lidí s mou specializací. Já jsem opravdu uměl přesně to, co potřebovali.

Co bylo tím hlavním důvodem, že jste se v roce 1993 do České republiky vrátil a přijal funkci předsedy Českého statistického úřadu?
Skutečný důvod byl ten, že tady jsem byl víc zapotřebí. Představoval jsem si, že se vracím, abych pomohl reformovat státní správu v oblasti, ve které mám zvláštní znalosti. Musím bohužel říct, že ta dnešní státní správa se od tehdejší příliš nevylepšila.

Stalo se někdy, že vám někdo řekl: Tak s těmito čísly běžte jinam, to si přepracujte?
To ne. Statistický úřad samozřejmě musí sloužit svým zákazníkům a významným zákazníkem je vláda. Jde o to, aby nesloužil vládě k politickým trikům, nýbrž k tomu, aby dobře vedla stát. Tohle rozlišení tady nebylo jasné. Lidé si představovali, že nezávislost Statistického úřadu spočívá v tom, že se budou sabotovat vládní akce. To se samozřejmě nikdy nestalo.

Před nedávnem jste řekl, že ještě nevíte, jak budete trávit penzi, ale rozhodl jste se kandidovat do Senátu. Určitě jste si vědom toho, jakou prestiž má tato komora českého parlamentu...
Chudinka... A ona přitom není tak zlá.

Senátor Fischer si nejdřív získal velké sympatie voličů, ale dnes se zdá, že je jako nezávislý přece jen až příliš osamocen a že toho tolik nezmůže. Máte jinou představu?
Tohle je velice důležitý postřeh. Jeho vítězství bylo významným prolomením určitého krunýře. Mně je přirozenější využít situace, ve které můžu jako nezávislý kandidovat za čtyřkoalici nebo s její podporou, protože mám dojem, že to splňuje obojí.

Jak byste definoval nezávislost, když se vaše jméno objeví pod hlavičkou nějaké politické strany či koaličního uskupení?
Nejsem členem žádné strany a kandiduju s podporou čtyřkoalice, i když mě navrhla Unie svobody, protože jedna z těch stran to musí udělat. Ale zařídím si, že budu moci jednat čistě podle svého svědomí. Nestane se mi, co se stalo těm ubohým sociálně demokratickým senátorům, když na ně přišel Zeman a pověděl jim, že určité věci musí udělat tak a tak. Podobně jako Fischer jsem nezávislý finančně, mám svoje peníze z Kanady. Ale bylo by velice špatné, kdyby nastal stav, ve kterém si nemůže dovolit jít do politiky nikdo, kdo není finančně nezávislý.

Disident John Bok, když se poprvé pokoušel kandidovat do Senátu, si zvolil heslo - "Slibuji vám, že vám nic neslíbím." Co slíbíte vy?
Musím říct něco podobného jako Bok. Co udělám, se říká obtížněji, protože to záleží na tom, co budu moci udělat v rámci působnosti Senátu. V každém případě se budu snažit, aby Senát dodržoval svou funkci ústavní pojistky. Mám dojem, že jsme udělali hrozně málo v reformě státní správy a že skutečná blokáž je v politické rovině. Tahle vláda alespoň trošičku s něčím přichází, a to je moc dobře, ale když zůstane jenom u napsání zákona, tak to bude špatně. A činy této vlády bohužel nevedou k té nezávislé, sebevědomé státní službě, kterou znám z Kanady, a nevedou ani k tomu, aby se pomáhalo lidem. Naše státní správa pořád nevidí občana jako smysl své existence.