PROFIL
S Edvardem Outratou hovoří Antonín Zelenka
Statistika je většinou lidí vnímána coby
přesný součet nepřesných čísel. Jaká čísla a jaké letopočty hrály roli v
životě bývalého předsedy Českého statistického úřadu?
Vaše jméno začalo být známé až v roce 1993, kdy jste se na dobu
šesti let stal předsedou Statistického úřadu. Vrátil jste se z emigrace z kanadské
Otavy, kde jste zastával funkci generálního ředitele informatiky v Kanadském
federálním statistickém úřadě. Jednu emigrantskou zkušenost jste už měl za sebou.
V devíti letech jste se vrátil s rodiči z Anglie.
To bylo velice zajímavé. Prožil jsem znovu šok z návratu. Tehdy jako devítiletý
kluk jsem s tím ale měl větší problém. Teď jsem se velmi těšil na návrat, byl
jsem totiž vychován velmi vlastenecky, ale trošku mi tady scházel styl, ve kterém
jsem předtím vyrůstal.
A co vás nejvíce zaskočilo?
Zaskočilo mě jiné pojetí cti. V Anglii, zejména za války, v té vypjaté
atmosféře, si všichni lidé pomáhali a strašně dbali na správnost chování i v
detailu. Myslím si, že bychom si prospěli, kdybychom na sebe byli hodnější a
rytířštější, alespoň tam, kde o nic nejde.
Váš tatínek zastával velmi významné posty a funkce. Za první
republiky byl generálním ředitelem Zbrojovky a pak ministrem financí v
československé exilové vládě. A o vaší mamince jsem se dozvěděl, že v roce 1935
hrála jako tenistka Wimbledon.
Ano, jako jediná se tehdy utkala s vítězkou turnaje Willis Moodyovou. Padl sporný
míček, soudce přidělil ten míček Moodyové, tribuny protestovaly, protože čekaly
zvrat, a matka udělala veliké gesto a řekla. "Soudce má vždycky pravdu."
Vysloužila si ohromný potlesk, ale ztratila nervy a prohrála zápas. Pak se vdala za
mého otce a dalším produktem jsem byl já. Také jsem sportoval,
ale vyhýbal jsem se soutěžení. Ta situace, když člověk nemohl nikdy vyhrát, mi
šla na nervy.
Je pravda, že váš tatínek unikl jenom o vlásek trestu smrti
při procesu se Slánským?
Ano. Větší část svého života věnoval rozvoji Zbrojovky. Snažili se ho dostat do
Slánského procesu jako velkého kapitalistu. On ale vydržel a přiměl je k tomu, aby
ho ze Slánského procesu vyloučili. To mu asi zachránilo život. Později byl v tajném
procesu odsouzen na dvanáct let, brzy nato byl amnestován a v roce
1962 byl s konečnou platností rozsudek zrušen a otec byl rehabilitován.
Jedenadvacátého srpna osudného roku 1968 jste se údajně v šest
hodin ráno od svého kolegy v práci dozvěděl, že Rusové jsou tady. Přišlo to
rozhodnutí o emigraci spontánně hned v tu minutu?
Já jsem tu invazi čekal. Přesně ve dnech, kdy se obě politbyra
scházela v Čierné, jsem měl služební cestu do Manchesteru. Hned po bratislavských
dohodách jsem zjistil, že jsem strašně pozadu ve svém výzkumném úkolu, nabral jsem
si noční směny u počítače a na jedné z nich mě přišla střídat ranní směna
dřív a řekla mi, že nás obsazují Rusové. Tak jsem odjel domů, všecko jsme sbalili
a jeli. Chtěl jsem do Anglie, tam jsem měl kontakty. Anglická vláda byla však
opatrná, kdežto Kanaďané emigranty sháněli. Byly tři země, které se aktivně
snažily získat lidi odcházející z Československa: Kanada, Austrálie a Jižní
Afrika.
Asi ne každému emigrantovi se podařilo po příletu do té či
oné země během několika hodin získat pracovní místo, a ne ledajaké.
V tomhle případě jsem měl velké štěstí. Tehdy byl naprostý
nedostatek lidí s mou specializací. Já jsem opravdu uměl přesně to, co potřebovali.
Co bylo tím hlavním důvodem, že jste se v roce 1993 do České
republiky vrátil a přijal funkci předsedy Českého statistického úřadu?
Skutečný důvod byl ten, že tady jsem byl víc zapotřebí. Představoval jsem si, že
se vracím, abych pomohl reformovat státní správu v oblasti, ve které mám zvláštní
znalosti. Musím bohužel říct, že ta dnešní státní správa se od tehdejší
příliš nevylepšila.
Stalo se někdy, že vám někdo řekl: Tak s těmito čísly
běžte jinam, to si přepracujte?
To ne. Statistický úřad samozřejmě musí sloužit svým zákazníkům a významným
zákazníkem je vláda. Jde o to, aby nesloužil vládě k politickým trikům, nýbrž k
tomu, aby dobře vedla stát. Tohle rozlišení tady nebylo jasné. Lidé si
představovali, že nezávislost Statistického úřadu spočívá v tom, že se budou
sabotovat vládní akce. To se samozřejmě nikdy nestalo.
Před nedávnem jste řekl, že ještě nevíte, jak budete trávit
penzi, ale rozhodl jste se kandidovat do Senátu. Určitě jste si vědom toho, jakou
prestiž má tato komora českého parlamentu...
Chudinka... A ona přitom není tak zlá.
Senátor Fischer si nejdřív získal velké sympatie voličů, ale
dnes se zdá, že je jako nezávislý přece jen až příliš osamocen a že toho tolik
nezmůže. Máte jinou představu?
Tohle je velice důležitý postřeh. Jeho vítězství bylo významným prolomením
určitého krunýře. Mně je přirozenější využít situace, ve které můžu jako
nezávislý kandidovat za čtyřkoalici nebo s její podporou, protože mám dojem, že to
splňuje obojí.
Jak byste definoval nezávislost, když se vaše jméno objeví pod
hlavičkou nějaké politické strany či koaličního uskupení?
Nejsem členem žádné strany a kandiduju s podporou čtyřkoalice, i když mě navrhla
Unie svobody, protože jedna z těch stran to musí udělat. Ale zařídím si, že budu
moci jednat čistě podle svého svědomí. Nestane se mi, co se stalo těm ubohým
sociálně demokratickým senátorům, když na ně přišel Zeman a pověděl jim, že určité věci musí udělat tak a tak. Podobně jako Fischer jsem
nezávislý finančně, mám svoje peníze z Kanady. Ale bylo by velice špatné, kdyby
nastal stav, ve kterém si nemůže dovolit jít do politiky nikdo, kdo není finančně
nezávislý.
Disident John Bok, když se poprvé pokoušel kandidovat do Senátu,
si zvolil heslo - "Slibuji vám, že vám nic neslíbím." Co slíbíte vy?
Musím říct něco podobného jako Bok. Co udělám, se říká obtížněji, protože to
záleží na tom, co budu moci udělat v rámci působnosti Senátu. V každém případě
se budu snažit, aby Senát dodržoval svou funkci ústavní pojistky. Mám dojem, že
jsme udělali hrozně málo v reformě státní správy a že skutečná blokáž je v
politické rovině. Tahle vláda alespoň trošičku s něčím přichází, a to je moc
dobře, ale když zůstane jenom u napsání zákona, tak to bude
špatně. A činy této vlády bohužel nevedou k té nezávislé, sebevědomé státní
službě, kterou znám z Kanady, a nevedou ani k tomu, aby se pomáhalo lidem. Naše
státní správa pořád nevidí občana jako smysl své existence. |