Říká se, že k čištění diamantů jsou zapotřebí tři atributy: věda, zkušenost a tradice. Během procesu zpracování surového diamantu se ztrácí neuvěřitelných 40 až 60 procent jeho hmotnosti, kterou vyjadřujeme slovem karát. To pochází z hebrejského charuf, z názvu semen, kterými se diamanty vážily ve starověku. Před vůbec prvním zásahem do surového kamene, musí odborník, anglicky nazývaný marker, česky nejspíše značkař, prohlédnout diamant důkladně ze všech stran. Až poté rozhodne s konečnou platností o úhlu rozštěpení kamene. Zlomkem diamantu značkař naškrábne ve zpracovávaném kameni malý bod. Další expert, kterého lze nejtrefněji pojmenovat jako štípače, pak lehkým úderem jiným diamantem kámen ve směru vrstvy jeho krystalu rozdělí. Možná vás napadlo, že se při chybě štípače mohou pod jeho rukama rozplynout desetitisíce, ne-li statisíce dolarů. Jak mi však prozradil jeden z bossů firmy Caprice, Russell Leslie Phillips, takové případy jsou nesmírně vzácné.

Kámen vlastně nemůžete doopravdy zničit, a to z velmi jednoduchého důvodu. Když totiž štípač dělí diamant, může jen těžko udělat chybu, protože vykonává činnost ne nepodobnou hoblování dřeva. Krystalické linie diamantu jsou viditelné obdobně jako vrstvy dřeva. Štípač ví, kam má udeřit, protože mu jeho kolega příslušné místo označí. V případech, kdy je stanovení úhlu úderu nejednoznačné, jsou přizváni další značkaři, kteří se musí jednomyslně rozhodnout. Pokud i přes tato opatření dojde k chybě, jsou viníci adekvátním způsobem postiženi, říká Russell Leslie Phillips.

A jak probíhá samotné broušení diamantů? Protože je diamant nesmírně tvrdý, může být opracován zase jen jiným diamantem. Nezpracovaný diamant je uchycen do svěráku a brusič ho opakovaně tiskne na rotující kotouč, na němž je rozprostřena směs diamantového prachu a olivového oleje. Surové diamanty se vybrušují do několika tvarů. Nejznámějšími, okrouhle vybroušenými diamanty jsou brilianty. Vybroušené diamanty jsou následně vsazovány do šperků nebo jsou prodávány samostatně na diamantové burze v Ramat Ganu u Tel Avivu. Obchod se podobá malému rituálu a je stvrzen stiskem ruky a slovy mazal o dracha. Cenu vybroušeného diamantu určují čtyři kritéria: čistota kamene, jeho barva (čím je diamant bělejší, tím je dražší), zpracování kamene a samozřejmě hmotnost čili karát. Pro zajímavost jeden karát jsou dvě desetiny gramu. Plných 61 procent diamantů ze severoizraelského Tiberiasu končí ve Spojených státech, deset procent míří do různých evropských zemí, dalších deset do Hongkongu, po sedmi procentech putuje do Japonska a do Belgie a pět procent končí ve Švýcarsku.

Londýnská společnost De Beers, která má naprostý monopol, co se týče distribuce surových diamantů, zasílá do Izraele 65 procent veškeré světové produkce diamantů. Zhruba 34 procent směřuje do někdejších diamantových metropolí Amsterdamu a Antverp a zbývající procento pak končí v Indii. Podle Russella Leslieho Phillipse má zánik dominace Amsterdamu a Antverp zcela prozaickou příčinu. Po roce 1936 nastal doslova odliv lidí, zabývajících se obchodem s diamanty, ze zemí východní a západní Evropy do Izraele. Musíme si uvědomit, že broušení diamantů byla především práce Židů. Takže si mnoho odborníků našlo cestu sem, právě na úkor Amsterdamu a Antverp, vysvětluje pan Phillips, podle nějž má celý diamantový business před sebou světlou budoucnost. Stále častěji se totiž k diamantům přistupuje jako k vhodné investiční komoditě. Klíčovou roli tu podle Phillipse opět sehrává společnost De Beers, která svou neomezenou a neomezovanou politikou zajišťuje stálou hodnotu diamantů. Je to možná nejstarší přežívající kartel, který ještě zbývá. Ale svět to toleruje, zavírá nad ním oči. De Beers totiž funguje velmi dobře. Oni jsou tím, kdo kontroluje nabídku a poptávku. Uvolňují na trh jen tolik diamantů, aby mohli určovat cenu, konstatuje pan Phillips. Zdá se tedy, že jak monopol společnosti De Beers, tak i samotné diamanty jsou zkrátka věčné.

Až teprve v přístavu, odkud vyplouvají i dnes lodě na vody Severního průplavu nebo Irského moře, jsem si vzpomněl na zvuk lámajících se ledů pod přídí a boky ledoborce, na kterém jsem se plavil před lety po Severní mořské cestě. Ten vrzající, škrábavý zvuk kovu a ledu mi zněl v hlavě, když jsem si uvědomil, že Titanic, poté co vyplul z belfastské loděnice, skončil nakonec srážkou právě s ledovou horou. Jeho trup musel o ledovec škrábat oné dubnové noci poměrně blízko amerických břehů stejně hrůzostrašně, jako se mi zdál děsivý lomoz v kajutě ledoborce, který se prokousával ledovými poli od přístavu Dixon k mysu Čeljuskin. Brrr. Instinktivně jsem se otřásl při té vzpomínce a vydal se raději do centra Belfastu. V parku u radnice tam stojí pomník obětí ztroskotání Titaniku, který je - vedle repliky části kajuty u pracovny primátora severoirské metropole - skoro jedinou větší památkou na obří parník v celém Severním Irsku. Ten nepříliš nápadný pomník hned vedle budky ochranky radnice ale nepatří jen těm, kdo se na Titaniku vydali vstříc smrti ve vlnách oceánu. Titanic měl totiž své první oběti ještě dřív, a to přímo v Belfastu. Kolik jich bylo, se přesně neví, ale na pět konkrétních jmen mě upozornila Ulsterská společnost památky Titaniku. Při stavbě parníku zahynuli v docích vedle dalších dělníků i lodní tesař James Dobbin, William Clark, který ovládal vrtací práce, Robert Murphy, John Kelly i patnáctiletý Samuel Scott. Těm se stal Titanic osudným ještě před spuštěním na vodu. Není divu, při stavbě takového kolosu se leccos přihodí. Možná i to chybělo Evelyn Hazlettové, spolumajitelce penzionu v Belfastu, který býval domovem hlavního konstruktéra Titaniku Thomase Andrewse, ve slavném mnohooscarovém filmu o Titaniku. Líbil se jí vůbec dicapriovský Titanic?

"Ano, ano," přitakává, "kromě toho, že bych chtěla vidět trochu víc z Belfastu. Ale jinak to bylo hezky udělané," tvrdí v laické, žensky podbarvené filmové kritice paní Evelyn. Té by se určitě líbilo, kdyby někdo zahrál i scénu, jak prý táhlo ulicemi Belfastu do loděnice Queen?s Island kotvu pro Titanic dvacet párů koní na zvláštním valníku. Ty kotvy byly tři. Jiné příznivce parníku by možná zajímala scéna představující první jídlo podávané na lodi, když to, které se jedlo těsně před katastrofou Titaniku, bylo tiskem rozebráno málem na výchozí suroviny. Takové záběry by ukázaly menu z 2. dubna roku 1912, nabízející kromě jiných specialit i kuřecí omáčku, lososa, jarní jehněčí s mátovou omáčkou i dušenou šunku se špenátem. Pokud jsem vám teď vehnal do úst žádostivé sliny, omlouvám se, ale nemusíme přece na Titanic vzpomínat jen jako na námořní katastrofu a synonymum zkázy. Belfast a jeho stavitelé lodí si to nezaslouží...