Možná budete znát odpověď na otázku, jaký význam má pro člověka písnička?
Bez písničky by se vůbec nedalo žít. Patří zkrátka k životu. Ale to neznamená, že si člověk musí zrovna zpívat, stačí, když vnímá hudbu jako takovou. Aspoň já si život bez hudby nedovedu představit.

A myslíte si, že má hudba, potažmo písnička, hlubší smysl než být zábavou či prostředkem k odreagování?
To bych řekl. Hudba může velice kladně a naopak i záporně působit na vědomí a duši. Člověk se při hudbě může dostat do duševní nirvány. Pokud je tedy ta hudba dobrá. Skřeky a kravál probouzejí spíš ty negativní emoce. Alespoň u mě.

Hovoříte o hudbě jako celku, písničku z ní nevyčleňujete. Proslavil jste se sice jako zpěvák, ale provozoval jste i hudbu instrumentální?
Začínal jsem s klavírem, později mě nutili i na housle, taky jsem hrával u táboráků na kytaru. Co se týče klavíru, kdyby bývala neskončila válka a nepřišly sem americké písničky, byl bych možná došel mnohem dál. Jenže jako správnému puberťákovi se mi ty písničky strašně líbily a začal jsem si je vybrnkávat. A bylo po kariéře klavíristy - "zešmírařil" jsem.

Tehdy vás asi také "chytil" zpěv.
Se zpěvem jsem vlastně začal až na gymnáziu, kdy jsem chodil do uměleckého souboru, který vedl profesor hudby. Tehdy se mi to zalíbilo, protože jsem třeba dostal sólo v Rožnovských hodinách. Všichni dělali bim bam a já zpíval "rožnovské hodiny smutně bijú". To byl takový začátek, zpyšněl jsem a říkal si, jak je krásné být hvězdou. Bylo mi asi čtrnáct let. Pak jsme dokonce nastudovali celou dětskou operu, Křičkovy Ogary, a několikrát jsme ji hráli v dnešním divadle Na Fidlovačce v Nuslích. Právě tam jsem si "čuchnul" k prknům, která znamenají svět. Netrvalo dlouho a k divadlu jsem dezertoval. V uměleckém souboru konzervatoře jsem pak už i recitoval, hrál scénky, zpíval s harmonikou i s partnerkou. Ale hlavně jsem chtěl dělat divadlo.

A děláte ho dodnes...
Oboje se mi nakonec spojilo v muzikálech. Před chvílí jsme tady, ve vinohradské sokolovně, měli zahajovací schůzku muzikálu Monte Christo. Mimochodem, podle mě je muzikál jediným útvarem, který má budoucnost. Všichni autoři k němu směřují a muzikál se neustále vzdaluje od mluveného slova. Celý děj se posunuje prostřednictvím hudby a slova v hudbě. V mládí mě rodiče nutili chodit na operu a mně vždycky vadilo, že jsem si až v programu musel přečíst, o čem to je. Mistři sice krásně zpívali, ale nebylo jim rozumět, Mařenka byla stokilová, to se radši člověk nedíval a poslouchal jen hudbu.

Vám se ovšem podařilo hrát muzikály i v ne zcela svobodné době.
Měl jsem to štěstí. V Divadle ABC jsme hráli muzikály, které se zrovna s úspěchem hrají v Praze i dnes - Řeka Zorbu, Malované na skle a mnohé další, spíše komornější. O hudební představení jsme se dělili s Karlínem, tam se ale hrály především náročnější operety a velké muzikály. V ABC jsme totiž byli povoláním alespoň trochu zpěváci pouze já a Rudla Pellar, jinak zpívali samí činoherci, Standa Fišer, Petr Kostka, Carmen Mayerová, Jarka Adamová, Alena Vránová a další.

Dotkl jste se otázky zpívajících herců, především tedy činoherců. Dnes existuje například na brněnské JAMU muzikálový obor, i další školy a konzervatoře jsou zaměřené hudebně-dramaticky, ale v době vašeho studia takové možnosti zřejmě dostupné nebyly. Vedli vás profesoři DAMU k hudbě a zpěvu?
Až ve čtvrtém ročníku se rozhodli zřídit hudebně-dramatické oddělení, či spíše zájmovou skupinu, které šéfoval nesmrtelný a neodolatelný Oldřich Nový. Pár z nás, kteří o to projevili zájem, si vzal na paškál. Ale nemělo to dlouhého trvání, sešli jsme se jen párkrát. Díky tomu jsem se však s panem Novým seznámil a často jsem ho pak v Hudebním divadle v Karlíně navštěvoval a náramně jsme si rozuměli. Dodneška je jedním z mých vzorů. V tom, jak dokázal spojit eleganci, smysl pro humor, herectví a zpěv. On i lásku vyznával s nadhledem, v tom byl neopakovatelný. Připadá mi, že ti pánové tehdejší doby by se většinou dali poslouchat i dnes. Byli přirození už tenkrát.

Zpěv jste studoval i v Uměleckém vojenském souboru. Přidělili vám tehdy legendárního pedagoga ruského původu Karenina. Jak na něj vzpomínáte?
Docházel k nám do hotelu Beránek na Vinohradech, kde soubor sídlil. Já byl totiž takový hotelový voják, což se mi velmi líbilo. Karenin mě naučil dýchat, posazovat hlas "do masky". Vždycky říkal: "Zimuška, citiš vzdušik, tady musiš citit vzdušik!" Naučil mě věci, které používám dodnes - abych nepřišel o hlas, abych se neudýchal k smrti a abych vydržel zpívat. Ale asi po roce jsem se s ním rozloučil, protože jsme už mířili k opernímu zpěvu, a moje ctižádost byla jiná. Po letech se přišel podívat do ABC, kde jsem zrovna zpíval tvrdý, rokenrolový muzikál Expresso Bongo. Přiběhl do šatny celý vyděšený: "Zimuška, ja tak bajuz o tebja!" A já na to: "Pane profesore, já to vydržím, mám přece vaši školu!"

A vydržel jste?
Vydržel, i když tam se jeho škola moc použít nedala, člověk musel zpívat na plné pecky. Dnes za vámi může burácet orchestr a vy klidně můžete šeptat, ale tehdy mohl člověk řvát a stejně nic slyšet nebylo. Proto dodnes radši jezdím s malou kapelou, hrajeme dechovou hudbu v netypicky dechovém obsazení, což jí dodává trochu jiný ráz.

Vrátíme-li se ještě k divadlu, hudebně-dramatický žánr skýtá spíš prostor rolím komediálním. Hrál jste i nějakou vysloveně vážnou, neřku-li tragickou roli?
Velice dramatickou roli jsem měl třeba v Rollandově Hře o lásce a smrti, kterou režíroval Alfréd Radok. Ale u nás je strašně rozšířené škatulkaření, když obsadíte do vážné role Bohdalovou, Zázvorkovou nebo Janžurovou, lidi si řeknou: "No jo, ale to není ona. Dělá to dobře, ale není to ona." Nálepky se člověk zkrátka nezbaví. Já jsem měl vlastně štěstí, hrál jsem dost širokou žánrovou paletu, dramatické role, detektivky, teď už hraju i staré dědky, třeba Podskaláka, otce v Krásce a zvířeti nebo starého seladona v Bosých nohách v parku. A teď v Monte Christovi budu hrát Abbé Fariu, přes jehož mrtvolku se Dantes dostane z pevnosti Iff.

Vaší domovskou scénou bylo Divadlo ABC, hostoval jste ale i v Hudebním divadle v Karlíně, kde jste si také zahrál v několika muzikálech i operetách.
Mojí první rolí byl Woody v Divotvorném hrnci, pak jsem hrál d´Artagnana ve Frimlově operetní verzi Tří mušketýrů, kde d´Artagnan přijede na koni a už zpívá. Tam spousta lidí přišla ke zranění, sekalo se tam mečem, dýkou i sekerou. V dnešním divadle v Nuslích, které Karlínu patřilo, jsem hrál s Janou Drbohlavovou muzikál Amore Mio. V něm všechny možné role hráli pouze dva lidé - on a ona. Tímhle představením to skončilo, potom léta nic, a až začátkem devadesátých let mě pozvali, abych hrál hlavní roli v Podskalákovi, a potom ještě Fery Bačiho v Čardášové princezně a nakonec Celestina v Mamzelle Nitouche v krásném Nového překladu. Podskaláka v zájezdové formě vlastně hraju dodnes. Je to skromnější verze, spoustu vedlejších rolí jsme vyškrtli a místo kapely tam hrají housle a harmonika. Hrajeme bez mikrofonů, jen tak, co huba dá, a mně se to takhle líbí víc, protože jsme Karla Hašlera vrátili tam, kde začínal. On je totiž náš český lidový šansoniér a začínal právě s těmi housličkami.

Tedy nezahálíte.
Když jsem byl v angažmá, neměl jsem zdaleka tolik práce jako od té doby, co jsem v důchodu. A to už je pomalu deset let. Na nedostatek práce si rozhodně nemůžu stěžovat. V rozhlase mám pravidelný pořad Trubte nám, trumpety, pro televizi připravuji Kdyby ty muziky nebyly, jakousi gratulaci všem babičkám a dědečkům, kteří se dožívají sedmdesáti až sta a více let. Ani jsem netušil, kolik je mezi námi stoletých lidí, skoro každý měsíc jeden, někdy dva. Je to dojemné, a ti lidé si to zaslouží. Občas se objevím i Na Vlachovce, protože to byl jednadvacet let můj pořad. Teď už ho několik let dělá Pavlína Filipovská.

Pokud stihnete ještě něco, co vás baví, čím se ve volných chvílích zabýváte?
Mám tu kliku, že mé povolání je zároveň mým koníčkem - teď mám na mysli hudbu. Muziky nemám nikdy dost, i když je pravda, že si doma nepouštím dechovku, ale spíš jazz nebo swing a taky vážnou hudbu, k té tíhnu stále víc. Možná k tomu všichni muzikanti mého ražení dospějí, najednou už jim nestačí ani to nejlepší z jazzu nebo swingu, touží po ještě rozmanitější a těžší hudbě, do níž musí nejprve vniknout, ale pak je to ono. Dalším koníčkem je sport. Nespím u olympiády, jako mnozí moji kamarádi a švagrové, pěstuju sport aktivně, cvičím a chodím běhat. Ne vždy se tomu dá říkat běh, já jen tak klušu.

Po pražské oboře Hvězda?
To je můj sportovní areál, tam jsem nejradši. Zkoušel jsem běhat Běchovice, což je taková desetikilometrová sportovní pouť, ale nevýhodou je asfaltový povrch. Na lesní cestičce si můžu dovolit i delší trať.

Bydlíte téměř na venkově a pracujete ve městě. To zní jako ideální kombinace.
Přesně takhle jsem si to vždycky představoval. Přes dvacet let jsem bydlel u rozhlasu a nedovedl jsem si představit život někde jinde než v centru. Musel jsem být uprostřed kulturního a hlavně společenského dění, hospody, bary, vinárny, to nás všechny v té době zajímalo. Pak jsem se přestěhoval na Bílou horu a řekl jsem si - odsud už nechci. Když vezu manželku na metro na Hradčanskou, najednou vidím tu hranici, kde končí modré nebe a začíná smog. Zase se rychle otočím a vjedu zpátky z toho špinavého oblaku do krásného slunečného dne. Z Bílé hory už jen nohama napřed.