Český rozhlas 1 - Radiožurnál

ČSSD navrhla Motejla na ombudsmana a jeho zástupcem by mohl být kandidát ODS, zavěštili jsme si před týdnem. Pravda, bylo to od nás drzé a troufalé, neboť když ty řádky procházely rotačkou, šéf poslaneckého klubu ČSSD Zdeněk Škromach právě v Lidovém domě na tiskovce ujišťoval, že sociální demokracie v žádném případě nepůjde "na nějaký handl tak, jak si možná některé kluby představují", poněvadž ombudsman musí být "slušný, schopný, a pokud možno velmi ctihodný člověk, o kterém budeme vyjednávat se všemi poslaneckými i senátními kluby". Krátce předtím Ivan Langer naznačil, že ODS podpoří Motejla, když ČSSD na oplátku schválí jako zástupce ombudsmana kandidáta ODS, takže je zřejmé, jaký že to "handl" Škromach odmítl. Proč však hned mluvit o obchodu, když původní německé sloveso handeln znamená též jednat. "Smysl má nalezení elementárních dohod politických stran, jinak je to bezcenná věc," poučil obratem Škromacha profesor Klaus. To bylo v poledne předminulý pátek. O čtyři dny později, Zdeňku Škromachu, divte se, proběhla důvěrná jednání mezi senátory ČSSD a ODS zakončená dohodou o tom, že Senát navrhne na ombudsmana kandidáta ČSSD Otakara Motejla a na jeho zástupce kandidáta ODS Jana Voráčka. Obě smluvně opoziční strany mají spolehlivou většinu v Senátu i v Poslanecké sněmovně, která ombudsmana a jeho zástupce bude volit. Nalézání "elementární dohody" s dalšími parlamentními stranami, neřku-li s prezidentem, škrtly poté ODS a ČSSD nejspíš jako nepotřebný luxus. "Je mi z toho špatně. Svírá se mi hrdlo, představoval jsem si to jinak než jako předem dohodnuté hrátky," stýská si Otakar Motejl. Udělá prý vše, aby se stal ombudsmanem ve férovém boji a aby kvalita byla rozhodující i pro volbu jeho spolupracovníků. Tím mohla být například Anna Šabatová, už jako disidentka osvědčená v práci pro lidi utiskované a ubližované, kterou chtěl prezident Havel navrhnout na zástupkyni ombudsmana. Díky smluvně opoziční dohodě se tím zástupcem stane šéf kontrolní a revizní komise ODS Jan Voráček, jemuž končí senátorský mandát a který 8. prosince 1999 hlasoval v Senátu proti zákonu o veřejném ochránci práv čili ombudsmanovi. Tak trapně končívají v jisté politice jisté obchody, i když Václav Klaus nechce to slovo ani slyšet.

Způsob, jakým rakouští odpůrci jaderné energetiky blokují hranici s Českou republikou, je stejně tak vážný jako směšný. Vážné je zjištění, že ani v silně integrované Evropě nelze vyloučit konflikt národních (anebo lépe státních) zájmů. Zatímco naše vlády učinily naším státním zájmem vybudování jaderné elektrárny Temelín, Rakušané svým státním zájmem učinili nespuštění Temelína. Elektrárna se nachází na našem území, kde jsou lidé s její existencí smířeni. Nachází se ovšem v sousedství Rakouska, kde se s existencí potenciální jaderné hrozby lidé smířit nemíní. Kompromis není možný, elektrárnu nelze spustit i nespustit současně. Z toho plyne, že nemůžeme mít současně Temelín i dobré vztahy s Rakouskem, jestliže pro Rakousko je důležitější zastavení Temelína než dobré vztahy s Českou republikou. Rakušanům se pak nelze divit, že když se s nimi naši političtí představitelé neměli chuť o problematice Temelína dohadovat (díky sankcím proti Rakousku nějakou dobu ani nemuseli), naši sousedé volí nestandardní postupy, jak dát svůj postoj najevo. U nestandardních postupů ovšem hrozí zmíněná směšnost. Zatímco kamiony napříč silnicí patří k tradiční formě nátlaku, méně běžné je vozit na hranici školáky, kteří místo vyučování skandují hesla. Jakkoli se to na rakouské straně vysvětluje snahou předvést mladé generaci, že občan má právo, aby ho vrchnost brala vážně, vyznění takové formy nátlaku na naší straně hranice je zcela jiné. Vypadá to, že Rakousko má proti Temelínu dětinské argumenty. Dětem jsme povinni trpělivostí a péčí, sotva s nimi ovšem usedneme za stůl k diskusi o atomové elektrárně. Dokonce vzniká otázka, zda má smysl diskutovat s rakouským premiérem, který díky těm školáckým protestům také působí tak trochu infantilně. Nakonec ovšem ta diskuse bude nutná hned ze dvou důvodů: rakouský premiér není kluk, kterému lze dát pohlavek, a náš pan premiér také není kantor s rákoskou, ale představitel státu, takže se od něj očekávají jiné výkony.