S Francouzi sdílím jistou touhu po dobrodružství. Například
hořím zvědavostí, když si mým "roztomilým" akcentem objednávám nějakou
místní delikatesu, jako třeba marinované nožky královny kalných vod, máčené v
slzách smutné víly (v české restauraci nižší cenové skupiny by se toto jídlo
zřejmě jmenovalo žabí stehno s hnědou majdou), a oni, v přítomnosti dívky
narozené v některé z těch zemí, ležících od Paříže doprava, prý zase vdechují
jakýsi závan vzrušujícího východního koloritu. Tvrzením, že v mé vlasti
neusínám za zvuku samopalů a nevypiji litr vodky denně, sice ztratím něco z pověsti
ocelové ženy, jakmile však přátelé zjistí, že láhev bordeaux je mým
přičiněním již prázdná, reputaci přece jenom trochu napravím. Konverzace,
proložená různými veselými společenskými hrami, jako je třeba tajné odebírání
hranolek z talíře, probíhá ve francouzštině do té doby, než spletu předložku či
rod. Poté rodilí mluvčí shovívavě přejdou do angličtiny, jejíž komolení jim
rozhodně nevadí. Přehnané národní uvědomění (neuškodilo by ho kousek darovat
mnohým Čechům) mě ovšem někdy dokáže řádně rozzlobit. Nedávno mi jeden
pařížský taxikář nechtěl naladit rozhlasovou stanici, kde právě běžel přímý
přenos fotbalového zápasu mistrovství Evropy mezi Českou republikou a Francií,
neboť "fakt, že jejich tým je bezesporu nejlepší, tudíž vyhraje nejen toto
utkání, ale i celý šampionát, je jasný jak facka". Jistota v jeho hlase mě
přinejmenším udivila, raději jsem však mlčela, diskusí na toto téma jsem si
nemínila kazit náladu. (Nakonec jsme prohráli, a tak by mé argumenty stejně asi
nezabraly.) Kopaná ovšem není jediným sportem, ve kterém Francouzi vynikají. Kdyby
se na olympijských hrách soutěžilo ve stávkování, o držiteli zlaté medaile bych
věděla. Tato disciplína se zde poctivě trénuje už od malička. Pokaždé, když na
letišti oznamují, že si navigátoři prodloužili polední pauzu, protože nedostali
sto franků přidáno, a proto odstartujeme o několik hodin později, přemýšlím,
jestli se stávkokaz počítá mezi regulérní profese, je dobře placený a zda bych na
tuto práci měla eventuálně talent.
Nenechte se však mýlit, na Francii jsem v žádném případě
nezanevřela. Pokaždé mi přichystá nějaké příjemné překvapení. Co byste řekli
takové kachničce na pomerančích? Já neodmítnu.